Pašije nebyly napsány, abychom po jejich přečtení byli smutní, ačkoli mnoho smutného obsahují:
– zradu jednoho nejbližších
– zatčení v noci, aby to bylo skryto před okolím
– ukázku jak je snadné zmanipulovat dav, který Ježíše před pár dny vítal a teď ho chce mrtvého
– zapření Petra, který si to před pár hodinami nedovedl představit atd.
Pašije byly napsány pro ty, kteří věděli, jak to dopadne (druhý typ „detektivky“ podle Jozefovy kategorizace včera). Byly napsány s různými záměry: Markovy, aby ukázaly Ježíšovu opuštěnost, Matoušovy se zdůrazněním naplnění SZ proroctví. Janovy pak líčí Ježíše jako vítěze, který je už jednou nohou v Otcově slávě. Autor dnešních Lukášových pašijí chtěl povzbudit ke statečnosti při pronásledování.
Ježíš je takovým prototypem mučedníka:
– jeho smrt je příkladná
– jde do Jeruzaléma, ačkoli ví, co ho tam čeká
– vydává se do krajnosti (opět připomínám Jozefa: Ježíš nás „domiloval“– jeho láska byla úplná, víc už to nešlo), přitom je na konci svých fyzických i psychických sil.
Přitom:
– i když jde na popravu těší jeruzalémské ženy
– všem odpouští, i lotrovi na kříži
– zůstává věrný až do posledního dechu
– Lukášův Ježíš neříká: Bože můj, proč jsi mne opustil, ale Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha
A hned se ukazuje, že jeho smrt není zbytečná:
– ti kdo stojí kolem se bijí v prsa jako projev obrácení
– i římský setník, který velel popravě, velebí Boha
U stejného autora, který když ve Sk líčí Štěpánovu smrt, tak zde také Štěpán odpouští: také jeho smrt nebyla zbytečná. I když se následovníci musí rozprchnout, vede to nakonec k obrácení Šavla.
Smysl Ježíšovy smrti popisuje i dnešní perikopa z listu Židům (10, 16-25). Naše záchrana se neděje naším přičiněním, ani tím, že máme dobré místo, tím že máme dobré auto, tím, že jíme správně potraviny, tím že ohradíme Evropu ostnatým drátem atd., ale výhradně a jen sebeobětováním Ježíše Krista.
Z naší strany to chce, podle tohoto listu, „jen“:
– víru, plnou víru, která je záležitostí srdce (tedy celého člověka)
– neotřesitelnou naději – naštěstí předmět této naděje, Ježíš Kristus je věrný
– lásku, která se projevuje zájmem o druhého, která vede k nezanedbávání společných shromáždění – církev nemůže být virtuální skutečností, protože já potřebuji druhé a druzí potřebují mne.
Ne ke smutku, ale k vděčnosti a odhodlání, ať nás vedou dnešní texty.