Příběh dnešního prvního čtení byl z doby soudců tj. z 11. století před naším letopočtem. V popisované době zrovna žádný soudce nebyl, byla tedy krizová situace. Izraelské kmeny neměly žádné jednotné vedení a spojoval je pouze Hospodinův stánek v Šílu, byl to takový mobilní předchůdce chrámu. V tom stánku sloužil jako velekněz Éli se svými syny, kteří však na rozdíl od svého otce byli bezbožní, znevažovali bohoslužbu a okrádali přicházející lidi.
V příběhu je popsáno povolání mládence Samuela Hospodinem. Samuel byl „vymodlené dítě“, jeho matka Chana nemohla mít děti a úpěnlivě Hospodina prosila o dar být matkou. Slíbila Hospodinu, že pokud se jí dítě narodí, bude mu zasvěceno. Narodil se jí chlapec Samuel, kterého svěřila do výchovy ve svatostánku veleknězi Élímu. Tam chlapec pracoval pod jeho dohledem a byl jím vychováván jako náboženský profesionál. Příběh z dnešního prvního čtení nás může vést k zamyšlení se nad těmito skutečnostmi:

1. Jak je možné, že Samuel, přesto, že byl vychovávaný jako náboženský profesionál, který už nosil i kněžské roucho, dosud Hospodina neznal?
2. Proč Hospodin povolal právě Samuela?

Jako by nám ten příběh chtěl vysvětlit, že mezi náboženským životem, který se praktikuje rituály, přebírá nějakou tradici a snaží se jí zůstat věrný a mezi skutečně živým poznáním Boha je rozdíl, že být náboženským profesionálem nebo po léta „zkušeným“ křesťanem ještě neznamená, že Boha známe. A také, že když chceme Boha skutečně slyšet, musíme mu umět říci: „mluv Pane můj, tvůj služebník slyší“.

Povolání je věc Boží iniciativy, to on povolává lidi k nějakému úkolu. Jeho podmínkou nejsou kvality povolaného. Přijme-li někdo upřímně takové povolání, on mu dá vše, co ke splnění toho úkolu bude potřebovat, uschopní ho k jeho službě.

Vždyť o nás všech ví, ať sedíme nebo vstaneme, už zdálky je mu jasné, co chceme dělat, jak nám připomněla slova dnešního žalmu.

Apoštol Pavel měl dost nepřátel, kteří ho podezírali ze všelijakých osobních zájmů. Také korintští křesťané k němu byli dost kritičtí. Proto měl potřebu se ve svém listu, který jsme dnes slyšeli, obhájit. Adresáty listu ujišťuje o tom, že nekáže sebe ani nevyžaduje žádný obdiv pro sebe, že nechce získávat žádné své stoupence. Zvěstuje Ježíše Krista jako Pána, jako někoho, kdo má moc a jehož vůli chce poslouchat. Tím vyjadřuje vztah své naprosté poddanosti. Ježíš je pro něj Bohem i Pánem, který má vedoucí úlohu v jeho životě, je naplněním a završením všech příslibů a všech očekávání židovského náboženství. Pavel hlásá, že Bůh dal lidem poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Právě v tom, co Ježíš konal, Bůh osvítil naše srdce, aby nás zaujal, aby nám konečně svitlo. Každý z nás má zkušenosti s odlišností světla a tmy. Tma je pro nás zlá, zakopáváme v ní, bloudíme atd. Světlo je pro nás dobré. Bůh osvěcuje naše srdce, abychom mohli vidět věci, vůči kterým jsme byli dříve slepí nebo neteční. Mění náš život a osvobozuje nás. Vystavíme-li se jeho moci, otevíráme se skvělé budoucnosti Božího království. Máme v sobě nesmírnou moc, která nás proměňuje. Víme, že náš život není jenom samý jas a samá záře. Také ale víme, že žádná tma nebude nikdy tak temná, aby jí Boží jas nemohl proniknout. Tento poklad nosíme v hliněných nádobách svých omezení. Ty nádoby máme udržovat v dobrém stavu, abychom neznechucovali lidi kolem sebe nečistotami ve svých džbánech a nezakrývaly ten úžasný poklad. Hliněnou nádobou je i naše církev. Posláním každého pokřtěného je jít a zvěstovat evangelium, svědčit o naději, kterou máme a předvádět lidem kolem sebe, že my z toho pokladu máme radost a jak tento poklad způsob našeho života příznivě ovlivňuje.

Při svém svědčení bychom si měli uvědomovat Ježíšovo pojetí Božího království. To co Ježíš říkal a to jak jednal, bylo tak neobvyklé. Nezapadalo to do očekávání tehdejší společnosti a je to neobvyklé i v naší současnosti. K přijetí jeho evangelia je zapotřebí provést radikální proměnu navyklého způsobu myšlení. Dnešní evangelijní příběh by nám v tom mohl pomoci. Ježíš se nestranil nikoho, stýkal se i s lidmi, se kterými se slušní lidé nestýkali. Při své cestě za lidmi své jednání podřizoval vždycky dobru každého člověka v souladu s vůlí svého Otce. Naprosto nečekaným způsobem naplňoval zákon – nerušil ho, ale ukazoval jeho smysl: Půst patřil v Izraeli neoddělitelně k modlitbě, Židé věřili, že modlitba podepřená postem je účinnější a proto je pobuřovalo, že Ježíšovi učedníci nevyvíjeli správné úsilí zbožného půstu, přestože viděli, že svou víru v Hospodina berou vážně. Uvádělo je to ve zmatek, a ptali se, proč to dělají. Zmatek u nich působilo i Ježíšovo pojetí soboty. Ježíš procházel s učedníky v sobotu obilím a jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Bylo to v sobotu, to byl ten problém. Svěcení soboty odkazovalo Židy na stvoření, které má svou vlastní strukturu a není možné ji měnit. Hospodin ustal sedmý den a člověk tedy nesmí sedmý den pracovat. Měli podrobně promyšleno, co všechno není možné dělat. Byl to den otevření prostoru pro setkání s Bohem, pro projevení vděčnosti Bohu. I my máme zkušenost, že když si neuděláme prostor pro setkání s Bohem, pro přemýšlení o svém úkolu v tomto světě, vystavujeme se nebezpečí vzdálení se od Boha. Učedníci porušili zákon vědomě, proto se to Židům nelíbilo. Ježíš jim vysvětluje skutečnost starozákonním příběhem, neomlouvá jednání učedníků, chápe, že ho doprovázejí ve velmi vážné situaci a nevadí mu, že si berou podporu ze stvoření, aby jim pomohla v jejich nelehkém úkolu. Svou odpovědí Židům dává znamení, čeho jsou svědky. Představuje se jim jako přicházející Mesiáš, jako Hospodinův pomazaný, jako Syn člověka, který je také Pánem soboty.

Uzdravení člověka s odumřelou rukou v synagoze v sobotu je krásným obrazem toho, že je možné udělat z kostelů a všech míst slavení liturgií prostředí, ve kterém se jenom nemluví, ale kde se slovo Boží stává skutkem, mění nás a uzdravuje.