Máme teď prostor k zamyšlení se nad tím, k čemu nás vedly biblické texty dnešní neděle. Nejprve nám připomenuly způsob Božího jednání s lidmi. Boží jednání je milosrdné a je jeho zcela svobodným rozhodnutím.

Už při poslechu prvního čtení (Ex 14, 19-31) jsme si mohli uvědomit, že svým způsobem jednání vyjádřil Bůh touhu po společenství s lidmi.

Z pohledu žalmu (114), který jsme slyšeli, se člověk stává svobodným tehdy, když si uvědomí, že patří Bohu. Taková svoboda ho vyvádí z otroctví jakékoliv povahy.

Skutečnost toho, že patříme Bohu po celý svůj život i ve své smrti, by se měla promítnout do našich mezilidských vztahů. Slova napomenutí apoštola Pavla z listu Římanům (Ř 14, 1-12) jsou aktuální i pro nás. I my máme sklony posuzovat druhé a někdy i odsuzovat se navzájem, jako bychom si neuvědomovali, že jedině Bůh je oprávněný nás soudit.

To, jak moc ve skutečnosti Bohu vědomě patříme, je možné rozpoznat nejen v našem způsobu hodnocení bližních, ale i z toho jak jim dokážeme odpouštět. Při poslechu evangelijního příběhu (Mt 18, 21-35) nám jednání prvního služebníka, který svému pánovi dlužil astronomicky vysokou částku, k jeho spoluslužebníkovi připadalo určitě příliš tvrdé a odsouzeníhodné. Nad částkou, kterou mu spoluslužebník dlužil, mohl přece klidně mávnout rukou, lehce mu ji prominout. Vždyť spoluslužebník mu dlužil částku mnohonásobně nižší, než byla ta, kterou pán odpustil jemu. To podobenství nebylo ale napsáno proto, abychom odsuzovali jednání někoho jiného. Bylo napsáno pro naše poučení. Stačí jen dosadit si skutečné účastníky popisovaného děje. Ve velkorysém pánovi, jehož nitro bylo pohnuto smilováním, můžeme rozpoznat Boha. V prvním služebníkovi, který svému pánovi dluží nesplatitelnou částku sebe a ve druhém spoluslužebníkovi naše bližní. Evangelijní příběh nám předvedl, k čemu vede neodpuštění a mohli jsme z něj pochopit, že odpouštět je nutné. Vedl nás také k pochopení toho, co odpuštění je. Odpuštění není zapomenutí, ale zřeknutí se oprávněného nároku. Dává život, který se může rozvíjet. Je ale také naprosto bezbranné: Umožňuje, aby se život toho komu bylo odpuštěno, rozvinul buď dobrým, ale i špatným směrem – jak jsme slyšeli v podobenství. Přesto je jasné, že odpuštění je obdarováním. A když člověk odpouští, jedná způsobem, který je podobný Božímu jednání. Nechtít odpustit, když mně je odpuštěno – to je právě tak neúnosné, jak nám to podobenství ukázalo.

Skutečné odpouštění nám v praxi dělá někdy značné potíže. Je to proto, že si plně a živě neuvědomujeme, že Bohu dlužíme tak moc. A proto nám chybí ten základní předpoklad k umění odpouštět druhým. Zkusme si uvědomit svůj dluh vůči Bohu:

Žijeme ve světě, který je plný nejrůznějšího zla a ať chceme nebo ne, směřujeme k blízké, případně vzdálenější smrti. A v této situaci nám je nabídnuto Boží partnerství a dokonce synovství. Podíl na Božím životě, na jeho práci ve světě a věčná budoucnost. Bůh touží po společenství s námi, zcela se pro nás vydal, počítá s námi ve svém království, je k nám milosrdný, stále nás zachraňuje, stále nám odpouští a osvobozuje nás z jakéhokoliv otroctví.

A my to tak často nechápeme, nejednáme jako jeho spolupracovníci, neděláme si starosti o to, co od nás chce. Dokážeme nevidět, odmítat a nereagovat na Boží dobro a tak vnášíme do světa větší nesoulad a zlo, než jsme ochotni si připustit. Svým neodpouštěním ubližujeme nejen druhým, ale i sami sobě. Neodpuštěné křivdy, dluhy a nesplněná očekávání v nás působí nepokoj a psychicky nás narušují.

Bůh, který nám nic nedluží a jemuž jsme naopak my stále dlužni, nám stále ochotně odpouští.

Skutečně si myslíme, že dluh našich bližních k nám je větší než ten, který máme vůči Bohu my? Podle naší ochoty odpouštět to vypadá, že ano. Kdyby se nám podařilo skutečně opravdu a upřímně přijmout velkorysé Boží odpuštění, byli bychom schopni odpustit jim úplně všechno.

Řekl-li Ježíš Petrovi, že má odpustit 77 x, znamenalo to, že pokaždé a Ježíšova slova jsou určena i nám. Odpouštět máme stále, bez jakéhokoliv omezení. Znovu a znovu žádného člověka „neodepisovat“, ale dát mu příležitost, aby nás mohl mile překvapit. Nikdy se nemstít, neoplácet a neživit hořkost v srdci. Netrvat jen na svých nárocích, i když jsou oprávněné.

Jsme hříšníci, kterým Bůh odpustil a stále odpouští. Máme důvod radovat se z toho a být z toho odpuštění tak šťastní, že to trvale rozjasní náš život a náš vztah k druhým bude velkorysejší.