Od prázdných nádob k velké radosti

Josef Kratěna
Iz 62,1-5; Ž 36,5-10; 1K 12,1-11; J 2,1-11
20. 1. 2019, Hradec Králové
2. neděle po Zjevení Páně, cyklus C

 

O Káni Galilejské se zmiňuje jen Janovo evangelium a to na třech místech. Poprvé je to svatba v Káni. Po druhé je to také v souvislosti s pobytem Ježíše v Galileji, kdy na dálku uzdravuje syna královského úředníka z Kafarnaum. A po třetí zmiňuje učedníka Natanaela z Káni Galilejské jako jednoho ze sedmi, kterým se Ježíš zjevil po svém vzkříšení u Tiberiadského jezera.

Na svatbu v Káni byl kromě matky Marie pozván i syn Ježíš s učedníky. O tamních svatebních zvycích a svatbách toho moc nevíme. Svatbu předcházelo závazné zasnoubení a bralo se velmi vážně. Ve svatební den se sepisovala manželská smlouva. Důležitým obřadem pak byl průvod z domu nevěsty do domu ženicha, kde následovala slavnostní hostina trvající sedm dní. Doprovázena byla hudbou, tancem i zpěvy. K dobré náladě, radosti a veselí hojně přispívalo i víno o které se měl starat ženich. Nemít na svatbě dost vína znamenalo přeměnit radost a veselí v posměch, mrzutost a předčasné ukončení slavnosti. I když existuje židovský předpis ředit víno trojnásobkem vody, přesto tentokrát nebylo vína dost. Ježíš tuto nepříjemnou situaci nejen odvrací ale přímo zachraňuje. Je to opravdu na přímluvu nebo prosbu matky? „Co to ode mne žádáš ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ (Od evangelisty Jana bychom se nedozvěděli jméno Ježíšovi matky. Nikdy ji nenazývá jménem). Ježíše není možné pokládat za nějakého pomocníka na zavolání (hodinového manžela). Víme z několika srovnání, že Ježíš zachovává při předložených prosbách nějakou prodlevu nebo odstup a následně je přeci jen splní. Jako jeden z příkladů mohu třeba uvést případ Syrofeničanky z Markova evangelia – „není správné vzít chléb dětem a hodit ho psům“ Víme, jak to s dcerou té ženy dopadlo. Ježíše není potřeba přemlouvat. On se řídí především vůlí svého Otce. Otec mu určuje, kdy přichází jeho hodina a má konat. Otec a syn jsou jedno a ani jeden není zapomětlivý stařec abychom mu museli připomínat, aby se rozpomenul na to a to… On si nemůže něco nepamatovat. To my jsme velmi zapomětliví a je nám potřeba připomínat, co všechno máme dělat a neděláme.

Marie asistuje při přípravě zázraku – znamení, kdy věří, že Ježíš může situaci zachránit. „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Učedníci tedy naplnili nádoby vodou až po okraj, tak jak jim Ježíš řekl. Vše ostatní už bylo na něm. On proměnil obyčejnou vodu v neobyčejné víno. Učedníci na tom znamení s ním spolupracovali. Měli na něm účast i když vůbec netušili o co jde. Evangelista Jan říká: „Tak učinil Ježíš v Káni Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“ Uvěřili, že skrze Ježíše jedná jeho Otec – že Ježíš zjevuje slávu Boha. Myslím, že někteří z učedníků v něho věřili už před tímto zjevením. Vždyť s ním putovali už z Betanie od Jordánu. Třeba Natanael mu uvěřil i když si myslel, že z Nazareta nemůže vzejít nic dobrého. Přesto o něm Ježíš říká: „to je opravdu Izraelita, ve kterém není lsti“. A Natanael vyznává: „Rabbi, ty jsi syn Boží, ty jsi král Izraele“. Ježíš mu odpovídá: „Uvidíš větší věci než toto. Ano, Ano od nynějška uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka“. Tak končí předešlá kapitola Janova evangelia. Nebylo to celé taky znamením? Po zázraku proměnění vody v Káni ve víno, zaznamenal Jan ještě šest dalších znamení, možná větších a významnějších. Sedm ale nebylo konečné číslo. Evangelista dodává, že Ježíš učinil mnoho jiných znamení před očima učedníků. Vždy šlo o Ježíšovo sebe-darování a pomoc potřebným. Proč ale před zraky učedníků? Proč svědky, když většina těch potřebných uvěřila? Nebo „být u toho“ potřebovali víc učedníci? Možná to prohlubovalo jejich víru. Dostávali nový impulz.

A jak jsme na tom my? Máme dost impulzů prohlubovat svoji víru a plnit své prázdné nádoby až po okraj, čekat a věřit, že Ježíš promění obsah na skvělé víno přinášející nezměrnou radost?