Nová historie plná naděje

Někdy nás Bůh zaskočí… zaskočí nás tím, že splní to, o co jsme jej prosili a co nám slíbil. Třeba to bylo kdysi dávno. Třeba jsme to již zapomněli. Třeba jsme se již smířili s tím, že nic nebude a zvykli jsme si na to.

Přesně to se stalo Zachariášovi, když se dozvěděl, že se mu narodí syn, který bude velikým prorokem Božím. Aby byl vůbec připraven tuto velkou zprávu přijmout, musí se napřed ponořit do dlouhého mlčení: oněmí. Když je z něj němota sňata, naplněn Duchem pronese krásný chvalozpěv „Benedictus“, který jsme slyšeli místo žalmu. Je plný radosti.

Zpívá o tom, že Hospodin navštívil svůj lid. Ctihodný Beda v komentáři k tomuto chvalozpěvu poznamenává, že Hospodin přichází jako lékař za pacientem. Jak moc trpící pacient očekává příchod lékaře, od nějž očekává úlevu a uzdravení! Zároveň se ale taky trochu obává: nebude ošetření bolet?

Zachariáš pokračuje připomínkou dávných Hospodinových slibů: záchrany z rukou nepřátel. Dnes snadno zapomínáme, jak Češi za světové války toužebně očekávali příchod Spojenců, kteří měli vyhnat okupanty. Podobně jsme očekávali vysvobození od okupantů sovětských. Zapomínáme také, že Židé na počátku letopočtu byli ve velmi podobné situaci. Podstatné ale je, že vysvobození z rukou nepřátel mělo být využito ke službě Hospodinu beze strachu a život ve svatosti a spravedlnosti. Smutné je, že my Češi to vysvobození z rukou nepřátel takto využít nedokážeme, naopak často se zdá, že jen ohled na mezinárodní situaci nám brání, abychom sami nezačali stavět koncentrační tábory pro ty či ony názorové odpůrce, a utápíme se v žabomyších, avšak o to nenávistnějších kulturních válkách.

V druhé části chvalozpěvu se Zachariáš obrací na svého novorozeného syna Jana, později zvaného Křtitel. Mluví z něj láska a hrdost, kterou po narození syna či dcery zažili jistě i mnozí z nás. S každým narozeným dítětem ožívá nová historie plná naděje. Zachariáš s pomocí Ducha svatého poznává povolání svého syna Jana: být heroldem věčného Krále, odpouštět hříchy a zvěstovat Boží spásu.

Římská církev otevírá Zachariášovým chvalozpěvem každodenně ranní chvály. Vskutku je to příhodné, vždyť se zde hovoří o paprscích úsvitu, které zavítaly mezi nás. A není každé ráno svědkem našeho „zrození“ do nového dne? A nepovolává nás, Boží děti, takto Zachariáš každého rána do služby našemu Pánu? Také každého z nás Bůh dnešního dne potřebuje, jako jedinečnou a nenahraditelnou bytost tak, jak nás stvořil. Také my, každý svým originálním způsobem, můžeme Pánu připravovat cestu, darovat spásu a velkoryse odpouštět.