Ve starobylém mýtickém příběhu nám pisatel knihy Gn předkládá „událost“ zachraňujícího aktu Hospodinova vůči člověku – Noemovi a jeho rodině i vůči celému tvorstvu. Současnému člověku (tedy lidstvu v určitém stádiu vývoje) je již zřejmé, že tento příběh byl zaznamenán jako jakýsi vzorec pro zlomové (nejen časové, ale i kvalitativní) etapy vývoje lidstva a světa. Pro lepší pochopení dnešní perikopy chci připomenout kontext. Civilizace se nachází ve stavu, kdy zneužívá svobody darované Stvořitelem – přestože je již v takovém stupni vývoje a poznání, že dokáže vnímat existenci a působení Boha, a kdy je již schopno využívat svých Bohem darovaných schopností (vypovídá o tom Kainova a po-kainovská epocha – stavba města, řemesla, zemědělství, náboženství i umění, výroba kovů či stavba Babylóna apod.) a přesto tato (po kainovská) civilizace jedná svévolně, její lidská zvůle již postrádá jakékoli hranice, vzdaluje se od Edenu – od Hospodina tak, že jeho obraz (či vůle) se naprosto vytrácí a proto spěje k rozkladu a zániku. Příběh o potopě (známý také v několika jiných odlišných kulturách) je toho vyjádřením. Hospodin v procesu zániku jakoby mlčí, respektujíce svobodu člověka a nechá na něho dopadnout všechny důsledky jeho jednání.

Dnešní perikopa nás přivádí do situace, kdy Hospodin pozná, že se znovu našel (zde člověk Noe) nebo lidé, kteří povstanou uprostřed zvrácené civilizace i jejích zvrácených bezbožných „bohatýrských autorit“ a kteří opět jemu – Hospodinu – důvěřují, a tak SÁM přichází s ujištěním své blízkosti těmto důvěřujícím a přichází s ujištěním, že prostřednictvím takových lidí zachrání svět. Proces potopy tedy přeci jen způsobil očištění, oddělení bezbožného, zlého a zvráceného od schopnosti mířit k „Hospodinovu dobru“. Hospodin s lidstvem uzavírá jednostrannou smlouvu o tom, že již nikdy nebude zasahovat potopou ani proti člověku ani proti ostatnímu tvorstvu. Dokonce nepožaduje po druhé smluvní straně souhlas. Dává jí však svrchované ujištění o pravdivosti svého prohlášení (takové jednostranné smlouvy jsou ve sz běžné, s Abrahamem, Mojžíšem apod.). Jako znamení svého prohlášení „pokládá na oblak duhu“. „Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se objeví duha, rozpomenu se na svou smlouvu…“

Na tomto místě mi přichází otázka. Máme v textu hledat sebe? Má dojít k identifikaci s protagonisty příběhu? Máme se s nimi konfrontovat? Nebo přijímat text jako užitečný a moudrý příběh, který se udál kdysi a jednou provždy?

Odpovídám si. Je to příběh varující, ale současně přinášející naději. I nám – lidem současnosti může duha připomínat viditelný a krásný projev světla v místě zlomu či rozhraní dvou prostředí – lijáku a jeho ztišení s přechodem do slunečného dne. Naděje směřuje vždy k jednání do budoucna, tedy i k nám. Hospodin člověku a lidstvu jako celku ponechává i nadále svobodu v rozhodování a tím i k možné svévoli až destrukci, avšak s tím, že naše vědomí a poznání již zná důsledky lidské zbožštěné svévole a samovlády. Naše s-vědomí a poznání již také zná ujištění o naději, která pramení z přimknutí se ke svému Stvořiteli. Na základě tohoto s-vědomí, jak připomíná 1. list Petrův se máme rozhodovat.

Petr zvěstuje Boží blízkost v živém (vzkříšeném) Ježíši Kristu a to jednou provždy. Byl usmrcen v těle, ale obživen v Duchu Božím. Petr zde připomíná příběh svázanosti zlými duchy v době potopy a záchranu věrných a souvislost příběhu „…jako předobraz křtu, který zachraňuje i nás jako odpověď dobrého
s-vědomí o Bohu, skrze zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jenž přišel do nebe, byli mu podřízeni andělé, vlády a moci, a je na pravici Boží…“. Petr tak akcentuje Boží příslib platný jednou provždy.

V Markově evangelijním svědectví se Ježíš – člověk také identifikuje s několika „spravedlivými Noemovci“ těsně před totálním zmarem potopy a věří v příslib svého Otce – Hospodina, že ať se děje, co se děje, přízeň Hospodinova s ním bude navždy. Na znamení toho, že je možné zdolání zlomu či předělu v přístupu člověka ke svrchovanosti Hospodina – sám za sebe a za nás všechny se ponoří do vod Jordánu a nechá se pokřtít. Ujištění o blízkosti Boha se stane v zápětí, kdy Ducha Božího zakouší přímo bytostně – poeticky vyjádřeno – zakouší jej sestupovat do svého vědomí, v pokoji a kráse podobné ptačímu letu, asi ne nepodobnému letu holubice se snítkou z pevniny, na pozadí duhy, vstříc záchranné arše.

Marek ale také ukazuje druhou stránku mince. I na Ježíši – plně člověku, který již přijal Božího Ducha, dosvědčuje, že Boží smlouva a ujištění o záchraně je nezvratné, přesto však Hospodin vyžaduje interaktivitu člověka. Stále totiž platí, že člověk se nestal „hříčkou“ Jeho dobroty, ale Hospodin stále ctí lidskou svobodu. Tato skutečnost však s sebou nese riziko volby, tedy i pokušení podlehnout vlastnímu sebevzývání či svévoli nebo zvůli jak je popsáno (v Gn 6, 1-4), tzv. „Božských Synů“ či „zbožštěnců“ kteří jsou plni ducha zla, prosazování neoprávněné autonomie či Boha pusté autority. Nebo riziko podlehnout prostě Satanovi v jakékoli podobě, jak je nazván v dnešní evangelijní perikopě.

Připomeňme si však již výše zmiňovanou naději.

Duch Boží na poušť sice Ježíše vyvedl, ale také ho přivedl zpět a Boží andělé ho doprovázeli, aby mohl hlásat blízkost Božího království.

Jaká bývá naše volba? Vede nás k navrácení k Hospodinu skrze příběh Ježíše Krista a skrze křest v jeho jméno? Je pro nás i v pouštích našeho života věrohodný? Vede nás k pokoji a radosti?