Dnes, poslední týden před Květnou nedělí jsme začali slovy proroka Jeremiáše: „Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu…“ Smlouvu uzavřel Hospodin se svým lidem, je tedy platná i pro nás. Blíží se dny, ve kterých budeme moci intenzivněji prožívat velkorysost a hloubku této smlouvy. Záleží na každém z nás, jak moc necháme Hospodinovu novou smlouvu proniknout do našeho nitra, do našeho srdce. Naše vlastní nitro, naše vlastní srdce je tím místem, kam nás několik dní před Velikonocemi pozval prorok Jeremiáš. (Jr 31, 31-34)

Žalm (Ž51,1-12), který jsme slyšeli, vložila židovská tradice do úst krále Davida. David v něm uznává své provinění a prosí Boha o smilování. Ví, že hřích ho odvedl daleko od Boha a věří, že jen Boží spásonosná spravedlnost ho může očistit. Věří, že Bůh svým oživujícím Duchem do něj vloží nové a čisté „srdce“, obnoví jeho svědomí, a otevře mu možnost průzračné víry
a kultu, který se líbí Bohu.

Úryvek dnešního druhého čtení (Žd 5,5-10) nám ukázal Ježíše jako člověka, hledajícího cestu ve svém utrpení, obracejícího se k Bohu o pomoc, poslušného, toho, který byl vyslyšen. Zároveň je ale jasně řečeno, že je Synem, tedy Synem Božím, a že naplněním svého úkolu se stal příčinou spásy mnohých, tedy je skutečně vykupitelem a nejvyšším veleknězem. Ježíš přijal svou cestu věrnosti Otci a věrnosti lásky k lidem, i když ho to stálo utrpení a život. Tento proces je nazván „naučením se poslušnosti“. Ježíš prošel věrně svou cestu, kterou mu jeho Otec nijak zázračně neusnadnil, nezbavil ji utrpení ani smrti. Ve své poslušnosti Otci dosáhl Ježíš cíle. I jako člověk smrt vzkříšením překonal a došel k plnému společenství s Bohem – „vstal z mrtvých“. My jsme vyzváni k následování Ježíše, máme se tedy nejen právo obracet se s důvěrou k Bohu s „naléhavým voláním“ jako Ježíš, ale máme se naučit poslušnosti tak jako On. Taková poslušnost je činem víry. Tak jako Ježíš bytostně věřil, že ho jeho Otec neopustí, že zůstane v lásce k němu přes všechno co se s ním dělo, tak se my křesťané máme naučit překonávat své životní těžkosti (a jednou také smrt), zůstávat v lásce k Bohu, zůstávat ve víře, že On nás nechce opustit a to ani ve smrti, a že toto Boží „neopuštění“ člověka znamená překonání smrti, tedy vzkříšení.

Evangelijní příběh (J 12, 20-33) nám popsal příchod Ježíše do Jeruzaléma před osudnými velikonočními svátky. Ježíš končí svou veřejnou činnost a přichází, aby tam za nás vydal svůj život. Byl v centru pozornosti, lidé slyšeli o jeho zvěsti i o jeho činech – nedávno vzkřísil Lazara. Možná proto ho chtěli vidět i poutníci z Řecka. Řekové se obracejí na Filipa a Ondřeje, kteří mají řecké jméno. Tím je v příběhu naznačeno, že Ježíš otevřel spásu všem, tedy
i pohanům. Ježíš mluví o své smrti. Říká: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven“. Předtím říkával: „Ještě nepřišla má hodina“. Teď ví, že ta hodina už přišla, rozhodující hodina, ve které se otevře spása všem. Ve své řeči používá podobenství o pšeničném zrnu. Jestliže pšeničné zrno v zemi neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek. Z Ježíšovy smrti vzejde život, nejen pro něho, ale pro všechny, kteří ho následují. Ježíšovi učedníci mají jít jeho cestou a držet se Ježíše, i když to znamená někdy dost těžkou práci, nebo snášet utrpení, nebo utrpět nějakou ztrátu. Slova dnešního evangelia nám říkají, že není třeba bát se ztrácení, že ztrácení a umírání se vejde do Božího plánu, že ztrácení pro Boha je tím nejjistějším prostředkem, jak žít život naplněný, život, který nese ovoce. Ježíš nám to ukázal. Nemiloval svůj život tak, že by jeho zachování všechno podřídil. Náplní jeho života bylo, aby učil, kázal, uzdravoval, ukazoval lidem, kdo je Otec, kterého miloval víc než svůj život. Ježíš je rozechvěn před tím, co ho čeká. Ví, že je celým svým posláním vtažen do této osudné hodiny, ví, že právě pro tuto hodinu přišel na svět. Proto se modlí: „Otče, oslav své jméno“. V rozrušené mysli slyší Ježíš Otcovo: „Oslavil jsem a ještě oslavím“. A dostává sílu, jeho prosba je vyslyšena a jeho láska a poslušnost bude stále oslavovat Boha. Z ní můžeme čerpat i my.

Nyní – při Ježíšově smrti! – nastává soud nad tímto světem, začíná od Boha nový svět. Síla všeho starého a špatného je zásadně zlomena, všechny zlé síly jsou vyvrženy ven. Kříž je počátkem Ježíšovy slávy, svou smrtí se propadá do náruče Boží lásky, stává se Pánem všeho
a dárcem nového života. Vyvýšen „ze země“ – přes kříž směřuje dál do Boží slávy. Potáhne všecko k sobě – všechna spása přichází od Boha skrze něho.