Přání izraelského lidu mít krále, které zaznamenává dnešní starozákonní čtení, bylo naprosto pochopitelné a jistě i politicky moudré. Vždyť za vlády soudců neměl Izrael ústřední vládu a byl to jen jakýsi náboženský svaz dvanácti kmenů sdružených kolem schrány smlouvy. Každý izraelský kmen se spravoval sám a až v případě vážného ohrožení některého z nich se objevil Bohem povolaný vůdce, který byl obdarován mimořádnými dary, moudrostí a statečností, aby svůj kmen, případně ještě několik dalších sousedních kmenů, vedl do boje proti nepříteli, následně přiváděl vysvobozené zpět k zákonu Hospodinovu a rozsuzoval jejich spory. Charismatický charakter izraelských vůdců byl jistě zvláštním a výjimečným rysem vyvoleného lidu, nicméně tato forma vlády se zdála být labilní a nadále již neudržitelná. Přeci i sousední národy přešly ke královskému zřízení a synové posledního soudce Samuela se moc nepovedli. Jak by se tedy izraelské kmeny mohly nadále úspěšně bránit výpadům agresorů? Proto moc nepřekvapuje, že izraelský lid od volání po králi neodradilo ani varování, že toto uspořádání přinese i odvody do války, nucené práce, daňové zatížení a někdy i ztrátu osobní svobody. Všechna tato negativa připadají Izraelcům jako nezbytná oběť za zajištění centrální moci, která ho bude chránit před vnějším nebezpečím.

Jako soudce bych měl mít pro starozákonní vládu soudců pochopení a považovat ji za ideální model správy státu. Nicméně touze starozákonního lidu po izraelském králi rozumím a dobrovolně se přiznávám, že jako racionálně myslící člověk se zájmem o historii a státovědu vůbec nechápu lpění Hospodina na zachování tak chaotického až anarchistického uspořádání společnosti, jakým byla vláda soudců. Panovnické zřízení byla přeci zcela běžná forma vlády ve starověku i středověku, která navíc postupně směřovala ke stále větší centralizaci. Jak by tedy vedle okolních království mohlo v Izraeli obstát úplně jiné a tak nestálé zřízení?

Pro tuto neděli tak zůstane mým jediným intelektuálním úspěchem alespoň to, že při znalosti dalšího Ježíšova života dokážu vytušit smysl jeho chování, které popisuje dnešní novozákonní čtení. Z něho jsme se dozvěděli, že k mnoha nesnázím, jimž musel Ježíš čelit během svého veřejného působení, přibylo také nepochopení jeho rodiny, která si ho chce jako pomatence odvést domů. Za této situace, kdy Ježíš nemá oporu ani u svých nejbližších, příliš nepřekvapí jeho neochota mluvit se svou matkou a bratřími a raději upřednostnit ty, kteří naslouchali jeho zvěsti. Ježíš však nemá nic proti rodinnému životu ani svým příbuzným, nicméně záležitosti víry, Božího království a tím i celého životního směřování člověka považuje za důležitější. Do toho nemá rodina co mluvit, dokonce ani ta Ježíšova. Kvůli jeho osobě a učení budou následovat v rodinách roztržky. Pro takové situace, které musí zákonitě nastat, Ježíš říká, že je něco ještě důležitější a vážnější než klid v rodině.

Zkrátka, smysl Božích záměrů a skutků je jen málokomu hned zřejmý, někdy ho pochopíme až s určitým časovým odstupem a častokrát mu neporozumíme vůbec. To, co nám připadá na úradcích a činech Božích nečekané, anarchistické nebo dokonce pomatené, je ve skutečnosti dobře promyšleným plánem. Bůh svými zásahy do lidských dějin myslí daleko více dopředu než ti nejlepší státníci a na rozdíl od nich dokáže skloubit i vzájemně se vylučující protiklady. Určitě i jeho přání ponechat vládu soudců v Izraeli mělo přes všechny lidsky pochopitelné námitky nějaký smysl. Třeba to ještě bylo po nějakou dobu potřebné, než by se izraelský lid naučil být Bohu věrný. Nebo teokratický ideál, kdy sám Hospodin je králem Izraele, byl zamýšlen jako trvalejší rys vyvoleného národa, který by se projevoval přímějším a viditelnějším Božím působením, jako tomu bylo při odchodu z Egypta, putování na poušti a v zaslíbené zemi za vlády soudců.

Nerespektování tohoto záměru izraelským lidem Bůh velkoryse přešel a rizika královské vlády se snažil eliminovat, například prostřednictvím proroků, kteří panovnickou moc aspoň trochu vyvažovali. Jistě i Ježíš své rodině nevyčítal, že v něm nerozpoznali Božího syna a považovali ho za pomateného. Vždyť jsme se dnes dozvěděli, že i daleko horší prohřešení a rouhání může být lidským synům a dcerám odpuštěno. Ale všechno má své meze. Mimořádně podlá pomluva, že Ježíš při vyhánění démonů slouží jen jako médium Satana, již učitelům Zákona neprošla. Takovým hříchem proti Duchu svatému člověk vědomě zaměňuje dobré za zlé, což již nelze odpustit. Dobrou zprávou alespoň je, že si tuto skutečnost nepřátelé Ježíše uvědomili a tuto invektivu již vůči němu nikdy nepoužili.

O naší nedokonalosti naštěstí Bůh ví a neodsoudí nás za to, když mu nějaký jeho záměr překazíme nebo když nedokážeme rozeznat jeho znamení v tomto pozemském světě. Toho budeme v plnosti schopni až na Věčnosti, kam nás Bůh pozve, pokud si omezenost našeho poznání uvědomíme a připustíme, že to, co nám připadá jako anarchistické či zmatené, může být v Jeho očích velmi moudré. Amen.