Kdo by ještě pochyboval, při dnešních textech už pochybovat nemůže: život křesťana není jednoduchý. Každý křesťan je stejně jako Jeremjáš nebo Ježíš povolán do role proroka, proroka Božího milosrdného kralování, lukášovsky řečeno proroka evangelia chudých, proroka, který vyhlašuje zajatcům propuštění, slepým nabytí zraku, zlomeným propuštění na svobodu. Úkolem křesťana je hlásat, že toto již nastalo, a pokud to snad ještě není zjevné v lidské zkušenosti, jistě to brzy nastane. Prorok – tedy křesťan – má obracet pozornost svých posluchačů k tomu, že smyslem lidského života je žít stále v dobré víře a naději a pokud v takové dobré víře a naději posluchači nežijí, vyvracet a ničit, hubit a bořit všechno, co brání, aby život z důvěry a naděje v Hospodina a jeho kralování byl v jeho posluchačích vybudován a zasazen.
A život křesťana – proroka – není jednoduchý, protože každý soudný prorok o svém povolání pochybuje, vykonává ho vlastně jakoby z donucení, z podřízení se povolání, které jde proti jeho chuti. Nezabýváme se nyní těmi, kteří se prorokem učiní sami, to pak ani není prorocké povolání, ale svévole. Povolaný prorok Jeremjáš říká: „Neumím mluvit, jsem jen mládenec“. A život povolaného proroka – křesťana není jednoduchý i proto, že ho odrazuje nejen jeho soudnost, že na to vlastně nemá, ale i jeho nejbližší okolí. O tom věděl své Ježíš z Nazareta, onen – dnes bychom řekli – vesnický aktivista bez řádného vzdělání a ještě pochybného původu.
Těm, ke kterým se nicméně naplní v jejich uších Hospodinovo slovo „Dříve, nežli jsem tě utvořil v nitru, znal jsem tě a dříve, nežli jsi vyšel z lůna matky, posvětil jsem tě a dal jsem tě za proroka“ – a to jsou všichni křesťané, kteří přijmou své křestní povolání – těm Lukáš dnes ukazuje, co život takového proroka obnáší.
Jednoduše řečeno – nebude se mu příliš věřit. Lukáš v té čtvrté kapitole až pedagogicky ukazuje, jak se na Ježíši opakuje osud starých proroků. Ježíš i ti staří proroci své posluchače zaujali, vzbudili pozornost, činili prorocká znamení, ale nebylo jim uvěřeno natolik, aby se prorocké slovo naplnilo v uších posluchačů. Ježíš i ti staří proroci nebyl přijati svým vlastním lidem, židovským národem, ale užitek jejich činnosti se ukázal nečekaně jinde a jinak – Eliáš byl svými lidmi vyhnán, ale posloužil v Sidónu, Elizeus posloužil Syřanovi Námanovi. A Lukáš už tady zkraje svého evangelia naznačuje, že ani Ježíšovo slovo Židé nepřijmou – to pak bude přijato pohany. Závěrečná scénka s vyhnáním Ježíše na okraj hory a nečekaným zázračným Ježíšovým zachráněním se je také Lukášova pedagogika, naznačující budoucí Ježíšův pašijový příběh a zázračné vzkříšení.
Tak, jak Lukáš popisuje začátky Ježíšova veřejného působení, kreslí současně scénu života křesťana, jehož automatický vstup do prorockého údělu se děje tím, že ve svých uších uvěří slyšenému slovu a svou víru začne žít. Takový křesťan je povolaný za proroka evangelia, je to ten, kdo říká a dosvědčuje činy, že „dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších.“ Takové prorocké dosvědčování umožňuje svým posluchačům osvobození a uzdravení. Ale, kdovíproč, tento křesťanský prorok není vítaný ve své domovině, ta mu dá najevo něco v tom smyslu, že jsou na starosti důležitější věci a důležitější priority než přijmout a uvěřit naději na smysl života těch, kteří poslouchají. Proč důvěřovat takové vizi, proč vsadit život na naději? Není snad rozumnější se starat o rozumnou každodennost, dělat věci, které se jeví jako opravdu důležité, stavět na prioritách, které přinášejí užitek, ne rizika bez odůvodnění? A kdyby někdo rozumné priority chtěl vyvracet a ničit, bořit a hubit, nebude ho nejlepší pro jistotu rovnou svrhnout ze skály?
Život křesťana není jednoduchý, když jeho úděl JE hlásat slovy a dosvědčovat činy dobrou zprávu a naději druhým a neohlížet se na svůj vlastní prospěch.
Ježíš nabízel svým posluchačům dobrou zprávu o naději dosvědčovanou osvobozením a uzdravením, a měl snad všechna charismata, která vypočítává Pavel ve dvanácté kapitole 1. listu Korintským, i ta, kterým my říkáme dnes někdy charismata „zářivá“, jako třeba dar uzdravování. Každé charisma je určeno k dosvědčování síly našich prorockých slov, Pavel dnes ale tvrdí, že pro dosvědčování evangelia je dokonce mnohem vzácnější cesta než ona zářivá charismata.
Mít rád ty druhé je ta mnohem vzácnější cesta k prorockému dosvědčování síly evangelia naděje, a není asi v Písmu text, který by na to upozorňoval výrazněji, než je třináctá kapitola z 1. listu Korintským.
Milovat ty druhé znamená vzít dobro toho druhého jako motivaci pro své vlastní jednání. Láska vůči druhým je pak tou nejlepší prorockou službou vůči nim. Láska nehledá svůj prospěch. Mít rád ty druhé je dobrou zprávou pro ty kolem, osvobozuje z jejich zajetí, uzdravuje, otevírá oči k jejich plnějšímu životu, vrací zlomené lidské životy na cestu naděje (i ty životy, jejichž zlomenost si lidé třeba ani nepřipouštějí nebo ji záměrně maskují).
Křesťan každým skutkem lásky vykonává prorocký čin, hlásá záchranu pro druhé. A řadí se tím po boku velkých proroků Jeremjáše nebo Eliáše a také po boku Ježíše Krista, kteří všichni přes potíže, které jim to přineslo, vytrvali u toho, k čemu byli povoláni. Ale nakonec i pro ně samotné platilo, co v dnešním prvním čtení řekl Hospodin Jeremjášovi: Neboj se jich, protože já jsem s tebou, abych tě vysvobodil, je Hospodinův výrok.
A to za riziko prorockého podnikání přece stojí.