Domlouvali jsme se, že při této ekumenické bohoslužbě bude délka kázání katolická a nikoli evangelická, takže se dotknu jen něčeho z toho, co dnešní bohaté texty nabízejí. Místo kázání jsem navíc hájil představu homilie, tak se budu chtít držet především textů samotných.
Podle Markova evangelia to vypadá, že v životě Ježíše z Nazareta byl jeho křest od Jana přelomovou záležitostí. Událost Ježíšova křtu se tu podává tak, že při ní Ježíš jakoby našel sám sebe, nalezl svou identitu, pochopil, jak má žít – a také jinak než dosud žít začal. Markovo evangelium nemá žádné příběhy Ježíšova dětství, ani nějakou kosmickou prehistorii, jako je u Jana. Markovo vyprávění začíná právě Janem Křtitelem a Ježíšovým křtem. Jím začíná Ježíšova historie, pro Marka jakoby předchozí Ježíšův život nebyl zajímavý.
Ta velká událost proměny Ježíšova života se stala skrze – vlastně stvořitelské – slovo Boží „Ty jsi můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení“. Je to znovu jako v první kapitole Genesis, kde Bůh tvoří svým slovem, kterým odděluje světlo od tmy. Bůh v Genesis nechává tmu tmou, neruší ji, jen ji vyděluje její místo, tmě patří noc, světlu patří den, byl večer, a bylo ráno, jeden den. Den začíná tmou a končí světlem, když je den, je tma minulostí. U Marka se Božím slovem také něco od něčeho odděluje v Ježíšově životě: to, co bylo předtím, snad kariéra počestného vesnického tesaře s rodinným zázemím, je zanecháno minulosti, nyní nastal den Ježíšova nového životního stylu, kdy začíná po vzoru Jana Křtitele hlásat blízkost Božího království a křest na odpuštění hříchů.
Podle dnešních textů jde při křtu o ještě více než o proměnu života: Marek hovoří o tom, že na Ježíše sestoupil Duch Boží, Lukáš věří, že křtem začíná pro člověka samotný Boží život v životě lidském, Lukáš říká, že kdo je – řekněme nějak „správně“ – pokřtěn, dostává Božího Ducha, Boží Duch, výkonná páka moci Hospodinovy, bude v něm působit svou silou.
Duch Boží je tak spojnicí všech tří čtení. Na začátku se tato řekněme živá akční síla Stvořitele vznáší nad vodami, jakoby plný touhy tvořit, představuji si, jak pod poryvy tohoto větru Božího voda bublá a čeří se. Hospodin si pak zaexperimentuje, zkusí oddělit tmu od světla, podívá se na výsledek svého experimentu, líbí se mu to a řekne si, že je to dobré. To už není v dnešním úryvku, ale země pak vznikne tak, že jsou odděleny vody od vod, která zůstává stále i nad nebeskou klenbou a ještě výše nad ní je prostor Boží i prostor jeho Ducha, který stále zřejmě nad těmito vodami nahoře bouřlivě vane a stále hledá, jak by se mohl kreativně uplatnit.
Tím se Bůh se od lidí jakoby nepříjemně vzdálil a lidská touha, aby protrhnul tu kopuli nebes a přišel se svou tvůrčí silou, svým Duchem až na zem, byla velká. Izajáš (63, 19) volá: „Kéž bys roztrhl nebesa a sestoupil, aby se před tebou hory zapotácely!“. Příchod Ducha byl prorocky zaslíben pro dny konce, kdy se budou blížit poslední dny, tak slibuje Joel (2,28) „Stane se, že vyleji svého Ducha na každé tělo.“
Nyní, v Ježíšově křtu se nebesa skutečně roztrhla (Marek přímo používá sloveso roztrhnout) a Duch sestoupil na Ježíše. Má-li prorocké slovo pravdu, pak Ježíšem už začaly poslední dny, kdy Duch je přítomen. Je přítomen v Ježíšově (novém) životním stylu a ve všem, co z něj plyne, i včetně jeho smrti.
Lukáš příběh Ducha už přítomného ve světě prodlužuje i na všechny, kteří se přiznají ke jménu Pána Ježíše. Takoví sami dostávají Ducha Božího, otevřeli se tím Boží stvořitelské síle ve svém životě, mohli v sobě oddělit tmu od světla a Bůh tím nalézá v nich zalíbení. Našim křtem vstupujeme do stejného příběhu, jako je Ježíšův, díky Ježíšově životu a smrti získáváme „křest v Duchu Svatém“ a tedy i spásu pro už nastávající poslední dny.
Svátek křtu Páně je příležitostí k obnově našeho vlastního křtu. Náš křest byl jednorázovou událostí, ale tak jako stvoření, i on je současně příběhem, který se děje. Náš křest byl a je stvořitelským dílem Hospodina, ve kterém se v nás oddělilo a stále odděluje světlo probíhajícího dne od tmy minulosti. Tma nemizí, a vlastně nemusí být nutně zlá, jako jistě nebyl zlý onen předchozí Ježíšův život, zřejmě tedy život počestného venkovského tesaře. Ale někdy i dobré a počestné věci musejí být postaveny do tmy minulosti a my se máme už soustředit na příběh Ducha v našich životech, na světlo už začínajícího dne. Co dosud v nás necháváme spletené, nerozdělené, nestvořené, v jakémsi chumlu chaosu? Jaký Boží příběh v nás dosud neožil? Na jakém rozhraní noci a dne právě stojíme? Co potřebujeme vydělit a ponechat minulosti? Jak máme změnit svůj život, obrátit se, změnit smýšlení a tím nově utvořit naší vlastní identitu, čím novým se máme v pokračujícím příběhu našeho křtu stát? Nad chaosem toho, co v nás dosud nebylo stvořeno, stále bouří Dech Boží a znovu touží oddělit světlo od tmy.
Přejeme si jistě, aby se tvůrčí vanutí Ducha oddělujícího světlo od tmy uplatnilo leckde – při nadcházející volbě prezidenta, v budoucnosti Christnetu, v budoucnosti Evropy a světa jako celku.
Ale když Ježíšovo obrácení k novému způsobu života, které při jeho křtu nastalo, Marek líčí na jeho osobní rovně, zůstaňme možná i my při příležitosti svátku křtu Páně také hlavně na naší osobní rovině. A nemějme strach, protože jistě uslyšíme to stvořitelské slovo, které už nad námi zní. Bůh se svým znovuutvořením našeho nového já uspěje, my se obrátíme, budeme se Bohu líbit, uvidíme, že jsme jeho milovanými dětmi, a bude to nakonec velmi dobré.