Komuniální forma církve

Want create site? Find Free WordPress Themes and plugins.

Přednáška pro sdružení Coena, Soběhrdy, 21.10.2011

Linie úvahy

Napřed poznámka: Tradice církví reformovaných se domnívám se liší od tradice římských katolíků i co do vnímání významu církve. Reformace má porozumění pro církev univerzální, ovšem v poloze víceméně virtuální reality. Pragmaticky chápe církev jako formu organizace pastorační péče. Katolík od církve očekává mnohem víc, ať už právem či neprávem ji má za živoucí realitu, se kterou se setkává vírou, a proto také církev mu nějak souvisí s konečnou spásou. Zmiňuji to proto, že to diferenční vnímání může mít důsledky v předporozumění, se kterým katolík či evangelík naslouchají úvahám o komuniální církvi. Pokud by to tedy dnes a zde nějak komplikovalo vzájemné porozumění, spolehnu na vaše dotazy nebo teze v diskusi.

Všichni cítíme, že to s křesťanstvem v naší Evropě není v pořádku. Nebylo by odpovědné strkat hlavu do písku nebo prostě udělat tlustou čáru. Ničemu by nepomohlo zakládat nové denominace. Předpokládám, že si bez nesnází rozumíme, když církev považujeme za dílo lidské; a snad se i shodneme, že v ní lze vírou zahlédnout i boží dar. V každém případě pak máme každý i při vší kritice některých jevů jakousi povinnost pečovat, aby přežilo ve vhodné formě do dalších generací to, co sami vnímáme jako dar.

Velmi zjednodušeně řečeno: církev (snad) vznikla o letnicích v roku ukřižování Krista Ježíše jako azyl pro ty věřící, kterými při Petrově apokalyptickém letničním kázání existenciálně otřásla představa nastávajícího konce světa. Na jejich úzkostné otázky navrhuje Petr, aby se křtem semkli do nového společenství (ekklésie, synagogy). Jak tomu tehdy Petrovi posluchači porozuměli, deklaruje známá partie závěru druhé kapitoly Skutků apoštolů, kde věřící vsadili na těsné soužití, společenství majetku i všech nadějí:

Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

To je ovšem historie hodně stará, máme s ní dotyk jen díky tradici, zapsané nějaký čas poté v Písmu. A pokud živé církevní tradování během staletí uvízne v mělčinách, musí se tradent vrátit k počátkům. Vrací se, aby reflektoval, ne aby prostě romanticky kopíroval; kopie by byla bezcenná, protože paradigmata se za tisíciletí víckrát změnila. Právě tak se stalo, že někteří z čelních katolických teologů, později poradců na Druhém Vatikánském koncilu, začali propracovávat šanci obnovy církve reflexí začátků a došli k modelu církve komuniální jako konkurenta etablovaného modelu církve lidové. Alespoň z jejich úvah se pak podařilo uplatnit při projednávání návrhů předloh koncilních dokumentů; většina hlasujících obvykle nemá ráda změny systému, a tak se podařilo aspoň zakotvit v autentizovaných textech koncilu autentizovaná východiska obnovy skrze komunio, obecenství a koinonii.

Komuniální model církve a jejího působení je postaven na tezi, že člověk se otevře spáse (chápané jako podíl, účastenství na životě božím) uměním komunikovat se stvořením i s Bohem. Komunikace umožňuje podílet se na životě. Německý profesor katolické sytematické teologie v Bonnu Hans Jorissen to vyjadřuje svými pověstně německy hutnými větami takto:

„Ježíšovým posláním, na které se církev odkazuje, je sdílení trojjediného Boha a jeho spásné vůle s námi, s jeho stvořením a především jeho lidem. Toto poslání Ježíš obdržel od Otce a uskutečňuje se v Duchu a je tak komuniem mezi Otcem a Synem v Duchu. To má v církvi dále pokračovat. To je ale možné jen tak, že sama církev je „lidem Božím sjednoceným skrze jednotu Otce, Syna a Ducha svatého. Tak tomu rozuměl už Cyprian“,

Křesťanství se ovšem děje nejen jako cesta za Kristem Ježíšem nesená vírou evangeliu, děje se také jako náboženství, které vzniká jako amalgám tisícileté moudré zkušenosti člověka s transcendentnem. Je to v mnohém osvědčená zkušenost, ovšem občas míří jinam než poselství Nové smlouvy. Právě proto se některé náboženské formy, instituty a instituce během času víc nebo méně odklánějí od smyslu výzev Bible; v extrému se mohou docela obejít dokonce bez Bible a bez fenoménu Krista Ježíše. Anebo vzkříšený Kristus Nového Zákona zmizí pod různými přemalbami tak důkladnými, že už zůstane jen legenda. Podobně se uvnitř křesťanství v jeho různých denominacích rozmísil smysl církevních shromáždění resp. církví. V římském katolictví třeba už po staletí připadá většině jako samozřejmost, že církev existuje a jako by vždy existovala jen jako církev lidová s uspořádáním pyramidálně monarchickým a s její feudální dělbou Kristova lidu na klérus a věřící a s propracovaným systémem zásluh. Tenhle model už podle mínění mnohých nelze smysluplně reformovat, už se vyčerpal. A tak přišel čas i pro model komuniální.

 

Společenství a koinonie

Komunikce

Čím víc touží současná osobnost po nezávislosti a autonomii, tím je zranitelnější. Sdružování lidí není jen libůstkou, ale je úkolem, přinejmenším trvalou výzvou. Člověk je a zůstává zoon politikon. Některým sdružováním vzniká společenství, ovšem výsledky se vzájemně hodně liší mírou vzájemného sdílení a nakonec třeba i mírou podílnictví. Třeba politika shromažďuje nezávislé občany, aby získala podporu takových projektů, které přesahují šanci jednotlivce. Lid se v politice sdružuje, aby hlasováním nebo jiným vyjádřením individuální vůle jednotlivců rozhodl, co a jak se má dít v jejich zájmu s jejich společném dílem – polis. Společenství věřících míří jinam, nehledá pravdu hlasováním. Pokud se do společenství sdružuje boží lid, je k tomu svoláván, je zván, aby naslouchal a porozuměl, co rozhodl jejich Pán.

Bůh naší Bible je ten, který činí svým slovem a sděluje svým činem. Také naslouchání boží vůli se děje dvojí, vlastně dvojjedinou formou, totiž slovem a svátostí. Komunikace s Bohem Bible vyžaduje od nás umění komunikovat s někým, kdo je mnohem širší a hlubší než náš lidský duch a sdílí se jinak, než jsme mezi lidmi zvyklí. Proto komunikovat s Bohem se musí člověk opravdu učit, nejde to samo. Slovu třeba nejen naslouchat, ale důvěřovat (věřit) mu natolik, že i v našem spíš kamenném než živém srdci vypučí tu víra, tu naděje nebo láska měnící náš svět. Svátosti – třeba křtu nebo eucharistii nebo smíření je třeba rozumět nejen jako jakýmsi zbožným gestům uspokojujícím nebesa, ale jako veledůležitému svatodušnímu zvěstování, že Bůh navzdory našim dojmům tenhle svět neopustil, je tu s námi a vyhojí náš hřích, pokud se takovému mocnému božímu gestu k našim osobním dějinám odhodláme důvěřovat.

 

Rozlišování identity: ne vše je i koinonie

Snad každá z forem sdružování nabízí jednotlivcům nějaký synergický efekt. Jde o to, jaké vrstvy člověka pozve společenství ke spolupráci. Také společenství těch do božího jména pokřtěných skrze Syna v Duchu svatém, má své varianty, ze kterých si svobodně každý vybíráme.

V Novém Zákoně se nabízí také společenství podstatně náročnější. Je to koinonia, podílnictví. Rozdíl mezi společenstvím učedníků s Ježíšem a koinonií s ním případně s Duchem naznačuje například rozhovor mezi Petrem a Ježíšem při umývání nohou (J 13, 6-9). Podílník následuje Ježíše i v jeho vydanosti druhým, sebevydáním za druhé. A Ježíš nám u Jana (J 15, 1-11) vysvětluje: máme možnost existovat už zde a teď jako ratolest jeho vlastního živoucího kmene. Ratolest sdílí svoji mízu a svůj výtěžek výživy nejen s nosným kmenem, ale také s dalšími ratolestmi. Nejen sama je podílníkem na osudu kmene, ale také kmen je osudově svázán s jednotlivci. Ač je to tak překvapivé, nejde o opium. Tak funguje přece třeba v dobrém manželství v jednotu uzrálá vzájemnost: Je slávou božího života. Taková sebevydanost přítomnosti i budoucnosti druhých se deklaruje všude tam, kde naše já získané pro takový experiment Kristem dovolí druhým – pochopitelně po výběru – komunikovat (sdílet) s bližním i mimoslovně. Dovolí a komunikovat o všem, co je vnímáno zúčastněnými jako podstatné. Této Dobré zprávě o šancích dalekosáhlého sjednocení velmi různých a svobodných já věnuje Jan 17. kapitolu svého evangelia.

 

Praxe sebevýchovy ke koinonii

Mezi mnohými autentickými cestami následujícími Ježíše nabízí křesťanské tradice také tu věrnou sebevydanosti druhým natolik, že vytváří podílnictví osudů. Taková koinonie ovšem nevznikne naším prohlášením. Tenhle čin je vyhrazen Kristu Ježíši. To Ježíš musí konstatovat, že je naším kmenem a my že jsme jeho ratolestmi, jinak ten zázrak nemůže fungovat. Zázrak? Náš Kristus se nabízí být a už dokonce je našemu My tělem, kde hrajeme role různých služebních orgánů. To je dobře srovnatelné s událostí povolání mrtvého Lazara z hrobu, kde už zahájil svou věčnou osamělost.

Ovšem historie tradování takové události byla v dějinách křesťanství hodně barevná. Velmi jí například zkomplikovalo a kristocentrický smysl zatemnilo pozdější hierarchické uspořádání. Když Jorissen připomíná z Pavlovy korespondence Korintským (srov. 1K 10-11), že nejhlubší bytostné sjednocení se nabízí jakožto společenství těla Kristova právě formou církve, nezní nám to už vůbec samozřejmě. Jorissen vysvětluje, že v 1K 10, 16 a dalších nacházíme místo, které je novozákonním základem eucharistické eklesiologie (cituji):

„…není chléb, který lámeme, účastí (koinonia, communio) na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ Všimněme si přitom záměny sakramentálního eucharistického těla za Tělo Kristovo, jímž je církev. Z původní a podstatné jednoty slova a Večeře Páně, jež zde stále zřetelněji vystupuje, se v tom kterém místě zakládá církev jako společenství těch, kdo komunikují ve slově a Těle Kristově, a tak se stávají jedním jakožto tělo vtěleného Slova. Z toho lze snadno a dobře určit i vztah místní a universální církve i základní církevní strukturu a roli moci. Už tenkrát ovšem museli čelit tendencím chápat i církevní obec jako polis. Zvláště zřetelné je to u L 22, 24-27 v bezprostřední návaznosti na zprávu o ustanovení Večeře Páně varuje text před zastírací silou moci: „Avšak vy ne tak… já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ Pravděpodobně je to – podle názoru mnoha exegetů, jako např. H. Schürmanna – napomenutí tehdejším předsedajícím eucharistické slavnosti v obci; srv. Mk 10, 42-45: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“; srv. též mytí nohou u Jana namísto zprávy o ustanovení Večeře Pána). – Tedy: Z Nového Zákona nelze odvozovat nějaké hierarchologické struktury. Církevní „úřady“ jsou služby: „Kdo chce být mezi vámi největší, ať je služebníkem všech.“

Taková obnova z kořenů nárokuje od dnešního věřícího nesnadné změny smýšlení o sobě, o církvi a o záchraně lidského i vposledku všeho stvořeného. Vyžaduje také strukturální změny a změny organizace součinnosti všech v církvi, která má být azylem chránícím ty kdo se odhodlali k takové změně smýšlení. Připomenu z celého komplexu aspoň dvojí.

 

Společenství žije jako svátostné znamení

Model lidové církve byl viditelně úspěšný jako zbožný akt možná i několik století; ovšem liturgie má být nejen aktem zbožnosti, ale také ovocem podílu ratolesti na kmenu Vzkříšeného Krista. To hlavní, co liturgie zvěstuje, je naše chvála Boží slávy. Společná chvála.

Existují od dob apoštolských dodnes autentická znamení, že ke koinonii s Kristem uprostřed patříme, chceme patřit a jsme k tomu Pánem církve přijati. Je to především eucharistie s vírou slavená ve společenství, které v koinonii uvěřilo. Taková eucharistie jako chvála koncipovaná na Ježíšovu památku pak musí pracovat se dvěma biblicky pevně kotvenými rysy: jde o společnou večeří a jde o vzájemnou službu umýváním nohou. Oba rysy posilují podílnictví na Ježíšově celoživotní liturgii. Taková eucharistie slaví nejen Krista zmrtvýchvstalého, ale právě Krista vydávajícího za druhé sebe, smysl svého života i smrti.

Už proroci věděli, že Boží radost nevyžaduje oběti (srov. třeba Mi 6,7-8) ale v lidové církvi však znovu a znovu prosazuje archetyp fungující snad v každém z náboženství, totiž obětovat, případně prostředkovat, a také poučovat prý jménem božím. V katolictví pak lidová církev zdůrazňuje nekonečnou cenu mše a nezastupitelnost pověřence z kléru. V modelu komuniálním slaví eucharistii celé společenství, třebaže slavnosti předsedá někdo k tomu ordinovaný.

Podobně má být znamením boží, nikoli lidské moci i slavnost smíření. slavená společenstvím, které touží nejen po odpuštění individuálních hříchů, ale také o smíření vyznávajících se hříšníků. Dodnes v seminářích Česka vyučovaná Tridentská praxe lidové církve nechává pověřeného zástupce hierarchie soudit hříšníka, aby mohl pro odpuštění nabídnout uraženému Bohu satisfakci. V modelu církve komuniální se cílevědomě usiluje vždy o smíření penitenta, společenství i jejich Pána a Boha, a proto se slaví do jisté míry společným sdílením individuální hříšnosti i sdílením radosti nad uzdravením individuálního hříchu.

Poslední koncil trvá na ideji, že liturgii svátosti má slavit celé přítomné společenství. Ale dodnes jsme svědky dvojí praxe. Obě svátosti, tedy eucharistie i smíření slaví buď pověřený reprezentant kléru a věřící lid přihlíží. Anebo slaví liturgii celek církevního společenství tak, že při přípravě i při slavení angažuje kolegiální a zároveň subsidiární součinnost od všech zúčastněných. Druhý modus si pochopitelně žádá přiměřeně malé společenství, místní církev řádově menší než dnešní farnost, natož diecézi.

 

Autorita bez nároku na moc

Úřad měl a má smysl jako služba jednotě spásných prastarých znamení toho, že Kristův lid a Kristus slaví Otce skrze syna v Duchu svatém. Prastará tradice to vyjadřovala vírou umožněné přítomnosti Vzkříšeného uprostřed všech čtyř agend církevní obce, totiž koinonie, martyrie, liturgie, a diakonie právě na způsob Nazaretského Ježíše. Správa aktivního shromáždění se bez výkonu moci neobejde a chuť moci působí jako droga. Už v Novém Zákoně konečně potkáváme varovné signály, třeba v příběhu Šimona Mága (Sk 8, 9-24). Ježíš čelil tomu pokušení – podle listu Filipským – strategií kenozis. Ježíš sloužil nikoli jako král převlečený za služebníka, ale jako otrok. Pokud se při správě věcí církevní obci společných bere kolegialita doopravdy a je tedy všudypřítomná, intoxikace drogou se velmi omezí. Aby však takové uspořádání nevedlo většinu koinonie k trvalé nedospělosti nebo k lenosti. musí přejít každému do krve i subsidiarita. Trpělivé hledání užitečné míry této “soli nad zlato“ v konkrétní koinonii je ovšem podmínkou stejně jako ochota k metanoia v případech, kdy se vhodná míra překročí v kterémkoli směru. Respekt k vzájemné kolegialitě se totiž vyžaduje ode všech pokřtěných bez rozdílu pohlaví, vzdělání, společenského postavení, protože jen tak se uvolní místo charismatům druhých.

 

Did you find apk for android? You can find new Free Android Games and apps.