Domnívám se, že dnes jsme v úryvku z Janova evangelia svědky dialogu lidí upřímně zbožných, nikoli polemiky hodlající chytat mistra za slovo. Ale jako tehdy, ani dnes neslyšeli mnozí v tom Ježíše jako proroka, ale jako jednoho z mnohých potulných kazatelů. Prorok je poslán Duchem božím, aby ve vhodný čas, kairos boží lid napomínat, utěšovat a povzbuzovat. Ten dialog zůstal otevřený dodnes.

Generální celoživotní prorocká výzva Ježíše zní: „Čiňte pokání, věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Také v této souvislosti ovšem slyší generální výzvu proroka Ježíše jen málokdo jako slovo proroka (srv. Mt 10, 41:  Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.), spíš naslouchají pouličnímu horlivci. Nejen tehdy, i dnes se podobně hájí zbožní věřící morální nutnost chrámového provozu, protože sám smysl boho-služby jim stále ještě zůstává skryt.

Také Ježíš považuje chrám za prostor vznešený a úcty i obdivu hodný, protože je k bohoslužbě určený. Nicméně Ježíš dnešní perikopy je prorokem lidu už definitivně putujícího. Centrem bohopocty už není velebnost Hospodina, ale jeho milosrdenství, zastávající se ubitého Ježíše vzkříšením. Ježíš zemřel, ale je z moci Ducha svatého živ a my jsme skrze křest „ovce jeho pastvy“. Také formy naší potřeby za tohle Hospodina slavit jsou radikálně odlišné: Oběť udržovaná kněžskými řády už je naplněna osudem našeho Velekněze Ježíše, spoluúčast nás vykoupeného lidu učí ten velekněz scénou umývání novou ve večeřadle. Večeřadlo je shromaždištěm lidu, do kterého Bůh přichází spolu s účastníky. V chrámu to bylo opačně.

Taková změna ovšem vyžaduje od každého odvahu v několika směrech. Už tušíme, proč je k tomu třeba důvěřovat evangeliu. V Nové smlouvě má nadále platit, že Pánova ovčínu bude záviset na živých kamenech, na věrnosti mého a tvého srdce. Nikoli už na chrámech ze žulových kvádrů chrám s posvátnými hierarchiemi slávy a duchovní moci ex opere operato. Odvahu konečně od nás vyžaduje i důvěra, že bohoslužbou se stává služba bližnímu.

Kristova církev během věků některé z osvědčených forem služby institucionalizovala. A tak se z božího milosrdenství stalo, že se některé z těch institutů jsme přijali za své i my. Obnovit naše závazky ke službě pak vyžaduje pročistit prameny víry a důvěry našemu proroku Ježíši. Dík Duchu svatému nás proto vede koncil k přesvědčení o nezastupitelnosti  komunia. Dosud se rozumělo zbožností úsilí o osobní dokonalost ctností pod přímou dirigencí duchovních autorit. V komuniu platí jiná spiritualita, jiné „know how“: místo poslušnosti duchovní moci platí umění upřímné kolegiality, místo hierarchie moci platí subsidiarita. A v obou těch směrech nemáme dost osobní zkušenosti. V obou očekáváme pomoc společenství.

Chceme tím spíš obnovu. A tak každý se sám sebe ptá, jestli chce, aby jeho v minulosti komuniu přislíbená odpovědnost za pomoc i nadále platí, mohou-li se ostatní naši přátelé na nás spolehnout. Všechny služby v komuniu jsou darem Ducha svatého obci. Někdo jiný rozpoznal naše charisma a požádal nás. Odpovídali jsme se směsí radosti i rozpaků. A zapojili se. Sluší se tedy dát naše osobní rozhodnutí najevo sami sobě i svým blízkým, zda chceme ve službě pokračovat, zda na nás mohou i nadále spolehnout, náš vztah k nim je poctivý, průhledný. Každý z nás už ví, že nejde o formalitu a nejde o laciné gesto. Stojí energii, stojí čas, trpělivost. Přijdou další střety zájmů, občas musíme kvůli službě oželet i něco také vzácné. Proto jsme dnes tady spolu, a jak věříme, také s Kristem v Duchu svatém. Jsme vděčni. A jestli se i vám někdy stává, že jste té důvěry v církev dali příliš, připomenu ještě jednou, jak věc vidí autor listu Petrova: „Jestliže jste vskutku okusili, že Pán je dobrý, přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‚vyvolený a vzácný‘. I vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. Proto stojí v Písmu: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úhelný, vyvolený, vzácný; kdo v něj věří, jistě nebude zahanben. Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘ “ (1P 2, 3-7).