Přeplnost Ducha

Josef Staša
Sk 2,1–21; Ž 104; 1 K3b–13; J 20,19–23
8. 6. 2014, Hradec Králové
Slavnost seslání Ducha svatého, cyklus A

Dnes slavíme spolu s celou církví slavnost, kdy si připomínáme završení Velikonoc, završení které je událostí potvrzující Boží věrnost v dějinách spásy. Bůh se nám ze své dobroty přiblížil v Ježíši z Nazareta; on dokázal jako člověk prožít vše lidské včetně pokušení a přitom naplnit bezezbytku až do nejzazší krajnosti Otcovu vůli. Všichni věříme jeho příslibu seslání Utěšitele a Pomocníka, který nám má být nablízku po všechen čas, kdy již Vzkříšený „přebývá“ ve slávě Boží. Dnešní biblický text Skutků poněkud dramaticky popisuje tuto událost, kdy a jak k tomu došlo.

Zprávy v Písmu jakoby navzájem rozporovaly, kdy vlastně došlo k seslání Ducha svatého na apoštoly? Podle Lukášova evangelia při zjevení v Jeruzalémě po setkání v Emauzích, podle Jana vdechl Ježíš na apoštoly Ducha svatého již téhož dne večer – prvního dne po sobotě, když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi,„přišel Ježíš, a řekl jim: Pokoj vám, jako mne poslal Otec, tak já posílám vás; Přijměte Ducha svatého “.

Pro Jana, jehož evangelium bylo sepsáno s velkým časovým odstupem od velikonočních událostí, bylo nutné a důležité zdůraznit, že naplněním a korunovací Ježíšových velikonoc je právě seslání Ducha svatého. Že je zde přímá a neoddělitelná souvislost s historickým Ježíšem. Ve velekněžské modlitbě jsme slyšeli, že Ježíš prosí svého Otce za lidi tohoto světa, …“lidé v pravdě poznali, že od tebe jsem vyšel, a uvěřili, že jsi mě poslal. …v nich jsem oslaven…, ale prosím také za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří; aby všichni byli jedno, jako ty Otče, ve mně a já v tobě…“. Zdánlivý rozpor, že seslání Ducha sv. se událo v den, kdy Židé slavili svátek Letnic, tedy až 50. den po velikonocích, Lukáš stírá v zapsaných Skutcích. Janovsky vyjádřenou souvislost obou událostí „Velikonoc a Letnic“, popisuje svědectvím o praxirané církve, o shromažďování křesťanských obcí ke chválení, díkůčinění, lámaní chleba i vydávání svědectví o Ježíši jako Kristu. Ba co víc, vyjadřuje v této události také návaznost na starozákonní (sz) oslavu Paschy – tj. na Hospodina působícího odedávna – vyjadřuje to symboly, znameními a projevy, které zúčastnění znali již od proroků. (Lukáš vkládá patrně symboliku 50. dne – tj. 7 x 7 +1= přeplnost, „tak akorát“, tzn. v příhodný čas k završení Ježíšova úkolu). V tomto duchu je zde prezentováno také Petrovo vystoupení a jeho odkaz na proroka Jóela.

Vlastně dnešní slavnost je připomínkou pro nás, že Ježíš dokonal také poslední úkol – vzkříšení je završeno vstupem Ducha Božího do tohoto světa, vstupem do nitra Ježíšových učedníků a možností zasažení nitra každého člověka. A jak jsme slyšeli, „Duch byl dán“ všem ostatním, a to i do budoucnosti – na dluh a napříč národnostní a teritoriální určeností. Církev Boží tvoří „všechny národy“ a „napříč celou zemí“ a Duch sv. je tím, kdo působí porozumění i přes tolikerou různost.

V přípravě na slavnost Velikonoc jsme naslouchali mnohým sz prorockým upozorněním, výzvám a ujištěním o Boží blízkosti, jeho věrnosti příchodu jeho království do našeho světa a Ježíš sám na ně reagoval, odvolával se na ně a svým jednáním je naplňoval. Mnoho z těchto sz Božích aktů, bylo doprovázeno znameními, která nám ukazovala na Boží projevy, na jeho působení. Hospodin se projevuje v oblaku, bouři, silném vichru, ohni, očišťuje, spaluje, mluví. V dnešním textu ze Skutků se událost vylití Ducha svatého děje v podobném prostředí. Autor textů používá těchto symbolů také. Poukazuje na skutečnost, že i v praxi rané Kristovy církve zakoušeli její členové podobné intenzivní prožitky při setkání s Bohem, ve chvílích, kdy skrze darovaného Božího Ducha poznávali svou vlastní proměnu, projevující se v odvaze, horlivosti a síle k hlásání svědectví o tom Ježíši, který s nimi byl, učil je a ubezpečoval, že s nimi bude i nadále, avšak na „jiný způsob“. Prožitky učedníků s přijetím Ducha svatého byly tak silné, že byly zjevné a ohromující i pro okolí. „Tu povstal Petr s jedenácti, pozvedli hlas “ a dosvědčuje, že se právě naplnilo to, co před mnoha generacemi sdělil z vůle Hospodinovyprorok Joel.

Jeho učedníci dostali sílu a odvahu k hlásání evangelia – dobré zprávy o tom, že Bůh v Duchu svatém s námi a v nás dokáže překonávat všechny překážky, které je člověk schopen vyprodukovat (pýchu, odcizení, potupné ukřižování i smrt). Navzdory lidské špatnosti se k nám Bůh vydává znovu – jako bouře a vichr, jindy jako vánek či plamen k našemu zapálení se …) – aby odstraňoval i tyto překážky hříchu, odpouštěl nám, proměňoval nás a přinášel nám pokoj.

 

Hlavním poselstvím dnešní slavnosti nám má být ubezpečení, že Bůh je věrný a dostál skrze svého Syna příslibu, že darování (vylití) Ducha svatého je završením a naplněním Velikonoční události (utrpení, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše do Boží slávy). Je naplněním také všech sz proroctví, je „ratifikací“ Nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem uskutečněné při Večeři Páně.

Kdo poznal a přijal dar takové zkušenosti a nechá se nést na této Boží vlně, vlně jeho Ducha, nemůže neříkat, že „ Ježíš je Pán“, jak to vyjadřuje pisatel 1. listu Kor. 12, 3b). Duch Boží každému, kdo se jeho působení otevře, zasáhne srdce takovým způsobem, že jeho víru vzkřísí, povede jej ke změně a obrácení, odvádí ho od soustředění se sama na sebe a motivuje jej k „vyjítí“ ke službě druhým po vzoru svého Spasitele.

Stejně jako zakusil Ježíš při křtu – kdy nebe uviděl otevřené, stejně se otevřelo učedníkům i nám jednou pro vždy a z Boží vůle se už nikdy nezavře.Toto nebe pak přemůže každou ustrašenost, umanutost či nedůvěru a nedostatek naděje. Přijetí Ducha svatého nám takédává mnohá obdarování. Tato charismata však nejsou jakýmsi oceněním jednotlivce, ale dává nám je k užitku pro druhé. On si nás povolává a dává nám vše, co pro takovou službu druhým potřebujeme. Takto máme být užiteční v církvi i mimo ni. A pokud necháme v sobě působit Ducha Božího, přinese to ovoce, když však podlehneme vlastnímu prosazování se, výsledkem bude marnost vynaloženého úsilí. Naším úkolem je odpovídat na jeho působení a žasnout nad dobrotou a milosrdenství Božím. Pak budeme zakoušet radost, pokoj, odvahu i sílu být jeho svědky, stejně jak to zakoušeli Ježíšovi učedníci o Letnicích.

Připomeňme si Křtitelovo svědectví saduceům a farizeům z Mt evangelia:

„Po mně přijde silnější než já, ten vás bude křtít Duchem svatým a ohněm…“ Dovolím si zde ocitovat z homílie P. Miloslava Máši: …„Kde působí tento Duch sv., tam je církev. On je nad církví, ona je služebnicí a musí se znovu a znovu dávat do služby, aby byla opravdu místem, kde on působí. On jediný ji shromažďuje, sjednocuje s Bohem, udržuje v pravdě, volá ji k pokání, obnovuje a tvoří v ní nové věci.“ (konec cit.)

Křest nám má být tedy nejen „značkou“, že ke Kristu patříme, ale hlavně znamením, že jsme přistoupili na to, aby v nás a skrze nás Duch Boží mohl působit a trvale nás oživovat. Tím se děje završení Velikonoc i v nás.On v nás rozhojní radost, pokoj, odvahu i sílu vše zvládnout. (Pozn.: Jak působí v každém z nás, tak působí i v celé církvi).

A když jsme dnes plni biblických symbolů – vezměme tedy na vědomí, že s vodou, vichrem ani s ohněm si nemůžeme zahrávat, ale užívat je zodpovědně – pro dobro a ke slávě Boží po vzoru našeho Pána.