Vánoční přání

Jan Konzal

Budou i tentokrát Vánoce tou prapodivnou směsicí únavy, slavení, nervozity, jak už jsme si zvykli? Vyslechneme opět mnoho blahopřání, opět jich sami mnoho vypustíme z úst vstříc bližním. A budeme se těšit, až už bude po všem.

S Vánocemi se stalo cosi nedobrého. Ale ještě něco horšího se patrně stalo s námi.

Bývaly to svátky Otcovy velkorysosti, slavnost milosti vycházející vstříc lidskému srdci až jaksi pro Boha samého neúnosně: Přichází nikoli na půl cesty. Přichází až za práh nebe, sem mezi nás. Bývaly to svátky lidské víry i víry jako daru Božího, oslava chvíle, kdy Boží příslib se stal tělem. Bývala to příležitost, kdy i pravdu mohl člověk vidět, kdy euangelion bylo možno hmatat. A pohladit. Třeba euangelion blahoslavenství chudých. Tím dostala víra nový impuls, svěžest, odvahu: Hle, chudoba, byť tak drastická, jako ta betlémská, je blaženstvím, doopravdy blaženstvím. Andělé jsou přivábeni, utýraná matka je šťastna, můžeš se přesvědčit, funguje to.
Proč to fungovalo, a už to nefunguje?

Přestali jsme věřit v blahoslavenství chudých. A proto už nerozumíme slávě vtělení, díváme se na zjevení, a nevidíme. Naše oko není čisté (čisté by Boha určitě zahlédlo, i kdyby vypadal jako nemluvně), protože srdce nám zbohatlo. Není chudé, proto není blažené, ale poloslepé a přiotrávené.

Betlém předvádí názorně, co myslel Ježíš v Horském kázání chudobou: Do očí bije nezajištěnost jeho příchodu na svět. (Do očí bije, že Ježíšovým ložem prvním i posledním je pár dřev stlučených dohromady. A ne nadarmo připomíná evangelista, jak se Král i Velekněz Kristus oblékl jeho prvním i posledním oblečením je nahota chatrně mírněná hadříkem kolem boků). Do očí bije, co pak Ježíš celý život praktikoval: lilie polní a vrabci, Otec je odívá a živí. Důvěřuj tomu Otci, říká. Říká to, přestože Betlém byl tím otřesným Betlémem, přestože lilie také zaschnou a vrabci občas marně shánějí něco k sezobnutí. Nic z toho nemohlo Ježíše donutit k rozměrnějšímu životnímu stylu. Programově a důsledně se odmítal pojistit proti případným důsledkům toho, že Otec jako by pozapomněl, že jeho chudí mají hlad a strádají bezdomovím. Ježíš od blahoslavenství chudoby neustoupí a nesleví z radikálnosti tohoto postoje ani o chlup: Bohatství, ať hmotné, ať duchovní, staví mezi člověka a Boha přehradu: člověk je pak pánem svého osudu. Malým, ale pánem.

Co Ježíš vyzkoušel na sobě, to nabídl i svým nejbližším – z téhle školy víry nevyňal ani svou matku Marii či otce Josefa. Chudoba betlémské sluje nebyla žádnou chudobou jakoby, žádnou chudobou „jen v duchu“. Všichni tou chudobou trpěli. Ale také všichni zakusili takové Vánoce, že se nám o nich může jen zdát.

Chceme-li slavit o Vánocích svou víru (která je slávou Stvořitele i slávou Hlasatele blahoslavenství), máme k tomu prapodivný chrám: Svět kolem nás i v nás tu ctí divného boha: konzum. A bude se zdražovat. A bude se schovávat zboží. A bude se skupovat ve velkém. Všichni jsme pokoušeni jednat podobně, chování druhých nás fascinuje. Nepřiznáme si tuhle konzumní víru. Namlouváme si, že nesmí trpět rodina. Anebo že je rozumné, myslíme-li na zadní kolečka.

Ježíš ošidil chudobou sebe, ošidil matku, ošidil Josefa. Všem vadila nepřízeň takového osudu. Anebo neošidil? Má snad blahoslavenství chudých pravdu? Už 2000 let kontrastují s Betlémem pokusy mnohých Bohatých mládenců, kteří by rádi následovali Krista, ale nikoli Ježíše od Betléma po Golgotu. Chtějí zachránit obojí: rozumné zabezpečení i následování. Proto kanalizují radikálnost Horské řeči, demonstrované v události betlémské, všelijakými ideologiemi: chudoba v duchu (stačí nelpět na majetku a můžeš si vše ponechat) – vždyť je to pro děti… Prý čím větší nebo dražší dárek pod stromeček, tím větší láska. Prý, prý …

Nikdo z nich neuslyší zpěv andělů. Nikdo z nich neužasne nad přítomností Boha v těchto podivných lidských dějinách. Nikdo z nich nezahlédne Zjevujícího se. Srdce každého je právě tam, kde je jeho poklad. Naslouchají a neslyší, dívají se a nevidí. Zato obhájili to pro ně vskutku nejvzácnější. A jsou prý normální, žádní fanatici. Zbývá jim betlém z papíru.

(Převzato z časopisu Getsemany)