2. Přínos skryté církve současnému křesťanství 

2.1 Zvláštní potřeby doby kulturních i společenských zlomů

Dnes rozumí mnozí ze světových filosofů a politologů, že zániku nad evropskou kulturou snad i nad celou křesťanskou civilizací visí akutní hrozba. Mimo jiné je to tím, že dosud etablovaný typ církve lidové takovým společenským tlakům nedokáže čelit.

Už půl století před posledním koncilem varovali teologové jako Edvard Schillebeeckx, že žijeme v době mnohých společenských zlomů a rychlých proměn paradigmat nejen v oblasti náboženské.  Ovšem do nástupu papeže Jana XXIII. nesměli podobní teologové na katolických universitách nahlas promluvit či psát, natož učit. Koncil svolaný Janem XXIII. jim naštěstí nejen dovolil publikovat, ale pozval je jako tzv. „periti“ – zkušení, moudří – do pracovních kolektivů. Fungovali pak jako hlavní poradci některých koncilních otců. Právě jejich vlivem se rozšířilo porozumění koncilní většiny, že církev římských katolíků potřebuje obnovu, reforma (přizpůsobení formy, např. povolení mateřského jazyka v bohospužbě) už by nestačila .

Církev donedávna „podzemní“ po převratu pochválili mnozí, dokonce jmenovitě i papež. Ovšem pár let později už také ona se stala pro některé římské katolíky nežádoucí podobně jako každý ze vzkříšených Lazarů nebo následovníků vzkříšeného Nazaretského. Porozuměli jsme, že pokud máme co k budoucnosti říci, musíme tak činit jako církev skrytá, nabízející, ale neprovokující. Jen jako církev před veřejností skrytá mohla předat něco ze svých vůbec ne lacino získaných zkušeností. A po dvou desetiletích si musíme připomínat prastarou moudrost: Můžeš přivést koně k vodě, ale pít ho nepřinutíš.

2.2  Vymezení církevní identity

Ještě v dobách mého mládí se k věření předkládala představa, že církev v čele s papežem je svrchovaně kompetentní a neomylnou učitelkou národů v oblasti duchovní a právě jen ona že jménem Kristovým vládne duchovními poklady milosti a Kristových zásluh. Kdo by takovou „magistru vitae“ bez odporu akceptoval, má velkou šanci obstát na posledním soudu a tak zachránit sám sebe před peklem. Dnes je taková definice služby spáse božího lidu nepoužitelná, je už jen dokonale vyprázdněnou ideologií. Koncil proto věnoval spoustu úsilí lepšímu vymezení smyslu církve a jejím autentickým formám. Takové představy dnes působí na sekulární svět úsměvně anebo ještě hůř. 

Koncil tu zděděnou definici neopravoval, nereformoval, ale nabídl jiný pohled na věc. Připomněl svou konstitucí Lumen Gentium, že církev je povolána nejen svátosti rozdělovat, ale být sama světu svátostí,  třeba i jen němou. Církví ovšem rozumí už nejen klérus, ale všechny pokřtěné. Svět už u církve nehledá poučení, ale potřebuje získat některá umění církvi vlastní. Např. umění naděje poté, co je něco rozdrceno válkou nebo zemětřesením. Klasicky se takové službě říkalo „být svátostí“, být působivým znamením, že milosrdný a všemocný Bůh se bolesti světa ujímá a vyléčí je.

2.3 Ovoce rozhodnutí „být svátostí světu“.

Rozsah obslužného okrsku

Není snadné šířit kolem sebe umění naděje, solidaritu, smíření, atmosféru tvořivé práce. Takové společensky podmíněné formy člověku dokážou vrátit schopnost důvěřovat a ta patří ke kořennému systému záchrany člověka, spásy člověka. A je dost důvodů pro tvrzení, že církvi komuniálního typu se to daří snáz než církvi typu lidového, strukturované jako pyramida distribuce duchovní moci s pape­žem ve vrcholu.  Jako znamení spásy je dnes stále obtížněji pochopitelná i řeholní komunita.

Pokládáme koncilní důraz na komuniální chápání církevních struktur za podstatný vhled posledního koncilu do situace světa. Podle našich zkušeností lze žít církev komunálně spíš v malém než velkém měřítku. Proto nás to vedlo k experimentům s praktickou církevní obcí skryté církve. Seskupení věřících včetně hostů musí být jen tak velké, aby se mohlo stát společenstvím a společenství pak stát se obcí.

Znakovost a efektivita svátostného znamení boží přítomnosti v tomto světě nějak souvisí s velikostí obce, s jejím managementem.  Farnost je správním okrskem a má jiná optima než obec, která chce přijmout a má být znamením spásy.  To ovšem koliduje s faktem, že duchovních je k dispozici stále méně a méně, a proto si tento typ obnovy vyžaduje také obnovu ideje i praxe presbyterátu.  Proto je třeba experimentovat s obcí a jejími funkcemi, stejně jako se službou, jakou může ostatním pokřtěným poskytovat presbyterát.

Problémem v církvi je hodně často autorita.  Dříve o všem pro katolíka důležitém informoval farář. Svou autoritu odvozoval formálně čitelným způsobem tím, čemu se říká „apoštolská posloupnost“.  Taková autorita je  výlučně formální, předává se jmenováním kompetentními představenými shora. Klíčovým svědkem – martyrem – k pravosti linie byl biskup. V posledních padesáti letech prudce klesala důvěryhodnost takové martyrie až na důvěryhodnost účinků folklorních slavností (vítání jara či pomlázky zajišťující plodnost budoucích nevěst). Naše zkušenost ukazuje, že formální stránka je podmínkou nutnou, ale vůbec ne postačující. Formální (jmenovanou, svěcenou) autoritu musí v dnešní praxi podepírat autorita personální, opírající se o uspokojivou zkušenost a lidskou zralost.

Je zřejmé, že o důvěryhodnosti osoby v církvi rozhoduje dnes dvojí typ postojů kandidáta neformální autority:  postoj k vlastní manželce a dětem, a postoje k spolupracovníkům a ke společnému dílu v civilním zaměstnání. Je proto v té souvislosti třeba konstatovat, žepovinný celibát a život bez rodinných povinnostínejen zbavuje římského katolíka starostí, ale bohužel také přirozené důvěryhodnosti, na které každá neformální autorita stojí a stála přinejmenším už od dob, kdy se psal kanonický list Timotejovi. Podobně mají zřetelně výhodu důvěryhodnosti ti, kdo se živí podobně jako ostatní populace prací vlastních rukou, jak dosvědčuje apoštol Pavel.

Mnohým z nás se nečekaně znovu a znovu právě v krizích potvrzovalo, že řádné manželství odpovědnému angažmá duchovních nejen nepřekáží, zato dokáže významně je podepřít. Ostatně po pádu režimu se prokázalo, že řeckokatoličtí duchovní až na málo výjimek ženatí prokázali v průměru větší odolnost vůči nepřátelským projevům režimu než jejich celibátní kolegové v římské církvi.  Doba, kdy celibát působil jako znamení váhy ideje vydanosti božímu království už je pryč. Dnes takovou důvěru v Ježíšovo vedení značí právě opačná odvaha k odpovědnému a lskyplnému manželství. Jde pak o to, jak sladit optimálně odpovědnost za řádné manželství a za pastorační službu církvi.

Neméně plodná zkušenost bývalého podzemí je s povinností všech stupňů duchovního živit se prací vlastních rukou. Nejde totiž zdaleka o kalkul pouze ekonomický. Apoštol národů Pavel trval na tom, že se bude živit i navzdory potulnému životu vlastníma rukama.

Komuniální pojetí křesťanské obce

S postupujícími makrospolečenskými krizemi začíná být zřejmé, že lidová církev dokáže takto nemocnému světu v příznivém případě pomoci možná kulturně, ovšem ne víc než třeba folklor, zatímco církev žijící z komunia dokáže společnost aktivně scelovat.

Komuniální struktura znovu po staletích vyzdvihuje význam místní církve. Místní církev se nejen vyvíjí v souladu se svým okolím, pro které má být „svátostí“, znamením o šancích spásy. Místní církev dozrává k dospělosti jen v závislosti na svém širším společenském prostředí a církevní étos musí na to reagovat, nemá-li ztratit věrohodnost. Docela jinak se musí traktovat například společenská odpovědnost třeba v Česku a v Polsku. Římský katolík ovšem nebyl vychováván k etické autonomii už celá staletí, protože pokud možno nekritická oddanost stále více centralizovanému magisteriu se považuje za ctnost poslušnosti.  Odpovědnosti v místní církvi se musí teprve učit.

Místní církev je také stimulována k jednotě docela jinak než byla jednota uniformní, dosahovaná centralismem moci a odosobňováním společných akcí. Dnes už je uniformita získaná ideologicky nebo drilem bezcenná. Jednota má všem zúčastněným ukázat ten zázrak, že přes všechny faktické různosti lze stavět mosty a že se to vyplatí.

Exuperyho Vládce v Citadele poučuje svého syna: „Když chceš sjednotit lid, přinuť jej stavět věž.“ Nám se stalo něco podobného: okolnosti nás donutily spolupracovat přes hranice denominací. Mnohé dosavadní ideové bariery mezi denominacemi stály převážně na předsudcích. Ve zkušenostech s nadkonfesní spoluprácí se pak zjevil princip jednoty, který většina křesťanských církví už zapomněla: jednota různých.

Římští katolíci – žena jako muž – jsou ovšem v zajetí výlučně maskulinního pohledu na svět i dějiny spásy už tolik generací, že dosáhnout kýžené rovnováhy různých charismat ve společenství je pro muže i ženy hodně obtížným požadavkem. Boží lid tvoří už od počátku Staré smlouvy lidé, tedy tvorové stvoření jako různost mužů a žen. Není dobré, vtiskuje-li církev všem představu, že vše důležité je maskulinní.

Kdo neusiluje při všech významnějších příležitostech o vhodné návyky, nenaučí se to.  Skrytá církev se proto pokouší aplikovat jednotu mužské a ženské části církve také tím, že v životě církve (v pastoraci i při slavení liturgie nechá promluvit nejen mužská, ale také ženská charismata.

Má-li katolická veřejnost přijmout a implementovat církevní službu žen, musí se tisíciletá maskulinní náboženská formace kompenzovat formací kompetentních žen v malých společenstvích, kde o jejich charismatu není v obci pochyb.

Problémem celospolečenským a zároveň i akutním pro církevní koinotes je schopnost smiřovat.  Ať je společenství rodiny a tím spíš i společenství s více členy jakkoli nesené vzájemnou láskou, nevyhne se názorovým střetům a tedy ani přehmatům. Musí proto existovat způsob účinného smíření, schůdný pro všechny.

Smíření je širší než odpuštění. Odpuštění dokáže vyhojit minulost, smíření buduje realističtější společnou budoucnost. Osvědčilo se nám to i jako pomoc odcizujících se manželských párů. A pomáhá to léčit i jednotlivce, který sám sebe ničí neschopností smířit se se svými danostmi.