Křestní katecheze pro dospělé

Jan Konzal

Tato katecheze vznikla jako pomůcka pro vnitřní potřebu při pokusech o nový styl katecheze dospělých, žádajících o křest resp. o konversi.Mezi neofyty se často stává, že původní horlivost se po čase ztotožní s postoji  fundamentalistickými. Snažíme se čelit tomu tím, že do křestní katecheze zapojujeme nejen samotná „fundamenta fidei“, ale také připomínáme  jejich kořeny a případně hostorické souvislosti tak, aby se upozornilo jednak na hierarchii věřených pravd, jednak na přirozenou pluralitu v interpretaci tajemství.

Metodika byla použita v druhé polovině devadesátých let na vysokoškolské zájemce o křest.

1. Smysl našich setkávání

1.1 Orientace myšlení a jednání
Příprava porozuměním

Křesťané věří, že povolání mezi křesťany je pro každého milostí, je božím darem nabízeným zdarma. Proč tedy nějaké příprava? Nestačí zařadit se do fronty a čekat, až dobrodiní spadne do klína?

Člověk prožije událost s větším užitkem, pokud jí aspoň zčásti  rozumí. Třeba na divadelním představení v cizí řeči se můžeme těšit aspoň z estetického dojmu, pokud ovšem známe aspoň zhruba dějovou předlohu hry. Ten, kdo cizí řeč ovládá, ten má z představení  kulturní událost. 

Nejprve je tedy třeba dohodnout se na významu některých klíčových slov, které zároveň umožní zasadit křesťanskou existenci do širšího rámce kultury člověka.

Jak věříme, Krista potkáváme v druhých a díky druhým. Právě proto k tomu nutně každý z lidí potřebuje fungující komunikaci s druhými podobně rozhodnutými. To platí o přirozené rovině činu stejně jako o nadpřirozené.  Taková existenciální komunikace ovšem předpokládá společný jazyk, společný pojmový aparát s věřícími současníky.

Ideologie, světový názor a filosofie

Chceme-li úsporně vyjádřit obsah svého myšlenkového procesu, užíváme často ideologií. Ideologie je jakýsi myšlenkový prefabrikát, usnadňující myšlení i komunikaci s realitou v celých blocích idejí. Každý z nás používá mnoha ideologií v myšlení teoretickém i  praktickém. – Ideologie umožňují nevycházet při každém tvrzení tak říkajíc od Adama: kdysi jsme prověřili logickou správnost určitého řetězce myšlenek a nadále se už opíráme jen o výsledek, výstup tohoto řetězce.

Ideologií jsou také např. často užívaná hodnocení. Říkáme třeba, že to nebo ono není dobré, a netřeba uvádět pro tvrzení argumenty. Argumentuje místo nás autorita, stojící u pramene takové ideologie.

Ideologií je v tomto smyslu např. i citáty z bible, citáty klasiků a  poučky jiných autorit. Použijeme-li větu bible jako argument, pak už nepřipomínáme, že bibli rozumíme jako Božímu slovu, že má ve světě víry svou specifickou autoritu božskou i lidskou.

Ideologie jsou velice užitečné, ale mají i svá úskalí: Pravda ideologické zkratky nefunguje neomezeně, ale děje se jen v oboru, na kterém „zkratka“ vyrostla. Neoslovuje ty, kdo nesdílí i celé myšlenkové zázemí včetně autorit jako autorit. Zkratky lze také snáze zneužít pro nelegitimní argumentaci (demagogii), která zneužije lidské důvěry v autoritu.

V oblasti náboženské je naprosto nezbytné používat ideologií uvážlivě a odpovědně vzhledem k jejímu původnímu smyslu.

Každému konvertitovi mohou pochopitelně působit určité obtíže i ty oprávněně užívané ideologie, nezná-li jejich kontext dobře. A tak konvertita někdy mívá nepříjemný pocit příliš levné kličky, jindy si vytvoří svou vlastní představu odlišnou od představ věřícího společenství, ale žádná z obou stran dialogu to nějakou dobu ani netuší.[1]

Křesťanství není filosofií, není naukovým systémem. Může být náboženstvím, jistým typem víry (víry právě evangeliu Ježíše Krista). A může fungovat jako jeden z mnoha světových názorů. Světový názor se totiž nejen vyznává, ale světový názor určuje zorné úhly, pod kterými vnímáme a hodnotíme realitu věcí i vztahů.

Filosofie je umění dospívat k pravdě bytí a existence.  Světovým názorem rozumíme hodnotově orientovaný uspořádaný soubor idejí o smyslu makro- i mikrokosmu. Náboženství je soubor dlouhodobě tradovaných pravidel jednání a tezí, které vytěžila  lidská zkušenost během věků ze souhrnu individuálních zkušeností člověka s božským. Víra v evangelium je důvěra, věnovaná Dobré zprávě o možnostech záchrany ohroženého smyslu lidské existence, jak ji rozuměl Ježíš z Nazareta.

Křesťan může s přesvědčením vyznávat různé filosofie nebo jejich průniky, podobně je to s náboženstvím. Světový názor je spíše exklusivní, nepřipouští pluralitu; nelze zastávat současně víc světových názorů než jeden.

1.2 K čemu je člověku dobrá víra
Pojem víry a vyznávání

Pokud by byl křest tím, zač jej pokládá křesťanské náboženství,  musel by patřit mezi ty vůbec nejdůležitější události lidské existence. Je křest tak důležitý doopravdy? Nikdo to nemůže to dokázat, nelze to ani vyvrátit, zůstane to jen zvoleným přesvědčením.

Věří ten, kdo dokáže přijmout s důvěrou tvrzení nebo událost, které nejsou nezávislou cestou verifikovatelné. Věříme právě jen těm tvrzením, která evidentní nejsou, přesto s nimi v životě počítáme jako s jistými a na jejich funkčnost spoléháme.

Víra je postojem k nějakým událostem, tvrzením, datům. Takový postoj lze vyznávat, hájit, zapírat, prostě konfrontovat s jiným postojem. Ale víra je také kořen a výsledek (plod) toho postoje, něco, co zůstane intimním vlastnictvím osobnosti a co lze zcizit, zašantročit, zdevalvovat.

Křesťané věří, že jejich víra je božím darem rozdávaným bez zásluh, ovšem zároveň je víra i personální odpovědí člověka na takovou milost. Ta odpověď má podobu důvěry.

Proto je normální a legitimní, že pro mnohé zůstane naše víra spornou a pro daleko největší část populace je nepřijatelná.

Víru vyznat znamená explicitně nebo implicitně přiznat, že chovám dostatečnou důvěru k oné nedokazatelné a jinak nepostižitelné realitě. Vyznává ji obvykle ten, kdo už ví, že se mu věřit osvědčilo a doufá, že se bude osvědčovat nadále jako cosi spolehlivého a jeho existence důstojného[2]. Někdy víru vyznává i ten, pro koho je ve skutečnosti souborem ideologií a etických pravidel.

Vyznávat neznamená dělat reklamu: z reklamy si slibují zisk, z vyznání zisk neplyne, spíš opak.

Nový osud?

Pokud je víra křesťanů  v událost  křtu cosi reálného, pak křest zcela zásadně mění lidské relace. Nic už není stejné jako před křtem, křest vším nějak posune. Každý čin, každý úspěch, každé selhání je díky křtu jiným úspěchem a jiným selháním než dosud. Vše dostává  víc nebo méně jiný význam: svoboda, moudrost, rozkoš, úpadek sil, smrt.

Křest působí tak zásadně jako biologická smrt: neodvolatelný konec a  snad i zároveň začátek čehosi radikálně nového.

Proto říká katolík, že křest jakoby vtiskne nezrušitelnou pečeť takové osobě.

Víra a věření,  umění věřit

Jsou lidé, kteří v pravém smyslu věří v peníze, ve styky, v úspěch, v moc. Víra Bohu by neměla  být zainteresovaná na svém „předmětu zájmu“ méně než víra oněch lidí.

Věřit znamená budovat a prohlubovat vztah od počínající důvěry tak, až umožní nosnou naději a akceschopnou lásku.

Vírou ovšem nerozumíme pouhé přitakání předloženým ideologiím, ale životní zaměření, postoj, vztah otevřenosti a existenciální důvěry vůči Božímu. Věřím člověku tehdy, kdy se mu otevřu k naslouchání a nejen naslouchám, ale kdy mu naslouchám s nadějí a důvěrou. Věřím Bohu tehdy, kdy nejen počítám s tím, že vůbec mluví, že vůbec má co říci, ale že mluví i ke mně, k mé existenci, k mému jádru existence („srdci“), a to osobně.

Věřící  na své pravdy a skutečnosti spoléhají, jsou ochotni k obětem, chápou je jako ústřední určující smysl svého dennodenního úsilí. Člověk věřící díky takové důvěře otevírá pravdě nejen rozum, ale i svoje srdce.

Některé pravdy dokonce milujeme. A děláme to i přesto, že někdy ani nejsme schopni dost analyzovat to rozpoznané (pak mluvíme o tajemství). Některé pravdy zase docela přiměřeně chápeme, rozum proti nim nic nenamítá, ale v srdci nehrají žádnou roli, nezdomácněly, cosi uvnitř nás je právě v té konkrétní věci prostě netečné.

Zvnitřnění pravdy do „srdce“ souvisí úzce s osobním zážitkem, zkušeností, s bytostným otevřením se pravdě, s touhou po ní a s postupně sílícím přesvědčením, že ten proces má nejen smysl, ale osvědčil se, má své sympatické ovoce.

Pravdivost víry

Věřit znamená přiznat věrohodnost a dodat či vydat do takto započatého vztahu cosi z vlastního nitra. Lze ovšem celým srdcem věřit i snům, toužebně projektovaným fikcím (a může to být docela příjemné). Lze věřit skutečnosti. Lze věřit pravdě.

Vývoj myšlení v posledních dvou až třech stoletích podstatně ovlivnily přírodní vědy. Přírodní věda považuje za věrohodné jen to, co lze experimentálně ověřit. Vše ostatní je zvykem mezi vzdělanci pokládat prostě za hypotézu (tu lze, ale není nucen brát vážně) až do té doby, kdy se její verifikace díky technickému pokroku a metodologii podaří.

To je ovšem velice nebezpečné zúžení světa reality, ke kterému třeba zaujímat nějaké postoje. Právě ty nejdůležitější skutečnosti v denním životě člověka jsou exaktnímu experimentu prostě nedostupné. Člověk se přece neptá jen tajemství přírody nebo tajemn= fungování trhu, ptá se také: „Miluje mne můj partner? Věří mi? Je věrný?“

Pro další existenci tázajícího se je mnohdy důležitější  odpověď na otázky typu: Mohu se v té konkrétní obtíži spolehnout na toto Ty? Záporná odpověď může znamenat zhroucení smyslu dosavadního úsilí, jiná odpověď může znamenat světlo na konci tunelu, záchranu nebo příslib záchrany smyslu problematické existence.

V katechezi nejde o to, abychom se dověděli cosi, co je možná zajímavé. Jde o to, zda máme či nemáme uvěřit dialogům s Bohem, které se člověku prý nabízejí.

Pravdivost vztahu nezávisí na tom, máme-li či nemáme k dispozici skutečný důkaz. Bůh Bible je skutečností z principu nedokazatelnou, tím méně lze „objektivně prokázat“ pravdu jeho vztahu ke mně.

Pro důvěru této pravdě mohu být pouze získán, nemohu je uchvátit vlastními silami či nástroji jako nějaký předmět.

Totéž ovšem platí i o vztazích mezi lidmi: lásce druhého ke mně buď uvěřím, nebo je pro mne zcela nedostupnou, tak nedostupnou, že už ani nezáleží na tom, zda jde o realitu, anebo o fikci.

Proto také katechese je jen z menší části poučením; z větší a důležitější části je osobním vyznáním, zvoucí nabídkou, příležitostí pro katechumena, aby se přidal k těm, kdo putují naznačeným směrem..

1.3 Cíle a metody katecheze
Vidět a porozumět

Je významný rozdíl, jestli se skutečnosti zmocníme poznáním nebo porozuměním. Poznává ten, kdo rozumem (analyticky a kriticky) nahlédl důležité vlastnosti takového konkréta, chápe jejich význam a okolnosti, které je relativizují. Rozumí ten, kdo něco třeba mnohem méně dosud poznaného uchopí a správně zařadí do sítě vztahů jeho vlastního já a dalších souvisejících realit.

Poznání umožňuje korektní manipulaci s věcí, porozumění umožní komunikovat s ní.

Dvoutisícileté dějiny křesťanské společnosti názorně demonstrují, jak snadno může neporozumět skutečnosti i člověk věřící nesporně a mocně. Třeba takový Bernard z Clairvaux hlásá křížovou výpravu dětí v přesvědčení, že se tím děje sláva Kristova. Děti při tom pochopitelně zčásti zahynuly, zčásti je piráti prodali na trzích s otroky. A všichni víme, že i sama církev – společenství všech pokřtěných, kteří Kistu uvěřili – se bolestně štěpí do stovek denominací.

Kristus Ježíš vždycky neviditelný stane se někdy neviditelným bolestně, jako by odešel z naší scény. Podobně svět se může jevit někdy jako Boha-prázdný. Pro ohromnou většinu lidí je Bůh kýmsi nepřítomným absolutně, ačkoli jiní jejich současníci z božích energií žijí a tvoří, protože porozuměli, třebaže jen víc nebo méně částečně..To nijak neznamená, že člověk nemá být ve věcích víry opatrný a kritický, právě naopak. V mezilidských vztazích se nekritičnost draze platí, a platí se i ve vztahu člověka k Bohu.

Ale ani ušlechtilá a nesmlouvavá kritičnost Boha člověku nepřiblíží. Sblížení nastane až tím, že se informace promění v cosi intimnějšího, niternějšího porozumění.

Z filosofické analýzy  procesu by vyplynulo, proč teprve fáze porozumění je plodná, proč se projevuje růstem a ovocem odpovídajícím nejen vložené informaci, ale i způsobu přijetí u adresáta[3]  O kvalitě i kvantitě úrody také rozhoduje nejen kvalita semene, ale i kvalita pole semeno přijímajícího.

Také víra křesťana bude plodná a životaschopná nejen díky kvalitním podnětům a poučením, tedy správným poznáním, ale především připraveností srdce, schopného a ochotného porozumět.

Metoda poznávání pravdy víry

Víra dospělého vyžaduje poctivou konfrontaci autentického učení s Biblí a také s církevními dějinami. A ovšem s komplexem osobní zkušenosti, jakou kdo dosud člověk získal se svojí vlastní existencí.

Budeme se o to snažit jak při rozhovoru, tak doma při promýšlení odpovědí  na otázky nebo podněty, nabídnuté v  pomůcce, nazývané „punkta“.  Punkta jsou jakési stručné poznámky, které  připomenou důležitější pojmy, o kterých byla v dané kapitole řeč  a umožní inspirovat nebo podepřít takové úvahy biblickým textem.[4]

Víra se tedy opírá o slyšenou (dnes ovšem také o čtenou) zvěst, ale nejen o ni. Ta zvěst je totiž také osobním vyznáním katechisty, je svědectvím o jeho osobní víře. Taková vyznávaná víra zve k následování, pokud jí posluchač může bez rozpaků přiznat potřebnou osobní věrohodnost.

Metoda vyznání víry před zájemcem

Do procesu katecheze nevstupují náhodní diváci, ale lidé, kteří už mají jakýsi osobní zájem stát se křesťany. Na druhé straně je nezbytné zabránit, aby čekatel byl prostě indoktrinován. Má být zván. K tomu je třeba příležitosti pro své vlastní promýšlení nabízených skutečností, domněnek, výzev v dialogu. 

Formou slovního i mimoslovního dialogu a následného sblížení zvlášť vhodnou[5] je vyznání, zahrnující

  • osobní vyznávání postojů věřícího katechisty;
  • vyznávající dialog by měl poskytnout víc než jediný katechista.[6]

 2. Je křest nutný?

2.1 Hlad lidské existence
Situace lidského jedince

Hlubinná psychologie naznačuje, jak komplikovanou bytostí je člověk. Je dalekosáhle podmíněn dědičností, prostředím, výchovou, pudovou výbavou (charakterem), množstvím positivních i negativních zážitků. S ostatním světem lidí i věcí je člověk těsně či volně svázán, ale nikdy není na něm zcela nezávislý. Naděje i prohry světa jsou vždy trochu i nadějí a prohrou každé osobnosti, máme prostě společný osud.

Jenže každá osobnost touží po svobodě a po seberealizaci. Bytostně potřebuje navazovat vztahy, za které si ručí sama. V tom všem se dřív či později ocitá před bariérami pro něj prostě nepřekročitelnými.

Lidské individuum navíc ještě selhává. Někdy z bezmocnosti, jindy z lhostejnosti či ze zvláštní podivné zlomyslné potřeby uškodit. Zakouší i své často nepochopitelné odcizení. Odcizuje se své práci, která jej kdysi přece těšila tvořivou radostí; i mezi nejbližšími zjišťuje podivná nedorozumění a nepochopení.

Někteří nemohli svou vědomou existenci šťastně a s čistým štítem a s potřebnou energií vůbec začít. Mnozí vidí už od počátku, že nemohou ostatním konkurovat – nemají dost zdraví, inteligence, krásy, manuální zručnosti, fantasie, chybí jim čas dohnat ostatní. Proto zápolení druhých už jen zpovzdálí přihlížejí. Anebo už třeba tuší, že své celoživotní dílo, kterému věnovali nezištně všechny síly, zůstane torzem, protože cítí ubývání sil, cítí přesilu; jejich seberealizace je zatlačena do snů.

S postupujícím životem rostou nejen úspěchy, ale kupí se i viny, člověk poznává, že je jakoby neopravitelně zapleten do zla přesto, že je upřímně odsuzoval a chtěl se mu vyhnout. Zlo je silnější než jeho schopnost čelit. Svět je silnější než jeho touhy po spravedlnosti, kráse, svobodě, lásce, čestnosti.

Tento mnohostranný existenční hlad po jiném osudu či jiných šancích znaly všechny generace, svědčí o něm už nejstarší mýty. A reaguje na něj každé náboženství.

Bible mluví o dvojí odpovědi na tento existenční hlad: Hledá a nachází východisko z této nouze ve vykoupení a spáse. Vykoupení a spása jsou ideologie klíčové a je třeba jejich kontextu porozumět.

Nová situace: nový pán

Když jde o něco osudového, víc než kdykoli jindy bývá člověk  pokoušen k magii, k víře v moc nějakého rituálu nebo rekvizity, které prý na této nejisté, neznámé půdě jednají místo člověka, zastoupí jej a přiblíží mu úspěch na dosah ruky. Starověká náboženství s magií pracovala a nevymizela ostatně dodnes. Je třeba říci hned zkraje, že víra křesťanů nic z těchto efektů nevyhledává. Problém člověka vidí židokřesťanské náboženství jinde: jde mu o překonání jakési osudové svázanosti, zapletenosti člověka, čehosi jako otroctví. Křest k tomu nenabízí svobodu, ale lepšího pána. Teprve díky tomu lepšímu pánu je pak průměrný člověk schopen překročit i svůj stín a zamířit ke svobodě.

Ježíš, nový Pán, sice žije, ale žije přece jen jinak než běžní naši současníci. Jistěže jej lze také potkat. Obtíž je v tom, zda správně porozumíme takovému setkání. Až budeme uvažovat nad biblickými texty, všimneme si, že vzkříšeného Ježíše potkávali i ti jeho dosud blízcí přátelé  jen se střídavým úspěchem. Není totiž nijak samozřejmé, že ho dokážeme rozpoznat právě jako Krista.

Pojem vykoupení

Když chce Bible přiblížit problém spásy, uvede hned v prvých kapitolách mýtus o Edenu a o pádu lidí do jejich mnohonásobných závislostí. Člověk se pak už pohybuje dějinami jakoby spoután, jakoby kýmsi nebo čímsi zotročen. Zotročení zakouší s různou intenzitou. Nicméně každý z nás to už zažil: Jsme otroci přesto, že formálně už otroctví bylo zrušeno. Otroky jsme a jako otroci se občas i sami zachováme: Ač máme svou vůli usilující o dobré a šťastné, jednáme proti objektivně dobrému a proti štěstí. Jakoby „donuceni“, jakoby v majetku jakési mocnější vůle, sledující jiné, pro nás neprůhledné cíle.[a]

V době, kdy byla psána Bible, znali to mnozí z vlastní všeobecné politické praxe: tehdejší otrok – bytost dostatečně vybavená vůlí i bystrým poznáním – musel zůstat bytostí radikálně manipulovanou jako např. zvíře nebo přímo věc v rukou pána. Vysvobodit z takového celoživotního stresu ze života pod necitelným pánem bylo možno jen tak, že otrok se sám vykoupil, anebo byl aspoň prodán pánu ohleduplnějšímu, lépe respektujícímu jeho personální potřeby.

V této existenciální zkušenosti běžně zakoušené společenské praxe  koření i biblický pojem vykoupení.

Být vykoupen znamenalo pro ranné křesťanství, že právní nárok na otroka už nemají bývalé zlé mocnosti, ale nový pán, pán milosrdnější, uznalejší, ohleduplnější než dřívější, totiž Kristus.

Být vykoupen tedy znamená jakési právní uzavření nepříznivé minulosti; minulost je radikálně změněna, ale nikoli zrušena. A naděje je stále ještě  čímsi radikálně podmíněna: Nový pán slibuje, ale také požaduje. I nový pán má svá práva a svou soudní pravomoc nad otrokem.

Je zřejmé, že taková naděje se uskuteční, pokud:

  • otrok k novému pánu přilne;
  • pokud se mu podaří sjednotit svou vůli s vůlí pána.

Křesťan věří, že patří tomu nejlepšímu pánu, kterého si lze vůbec přát. Věří ve šťastné vykoupení. Věří, že může na faktické otroctví bez obav zapomenout.

Dnes to znamená, že člověk je opět plnohodnotně na startovní čáře, že má šanci. Díky vykoupení nedosáhl ještě totální svobody, ale jeho svoboda je už reálná. Není svobodou od něčeho, ale svobodou k něčemu.

2.2 Účast na vykoupení a definitivní spáse
Pojem spásy

Dnes se obejdeme bez otroctví, a proto si mnozí myslí, že se obejdou i bez vykoupení. Otroctví jsme prohlásili za směšně dávnou minulost a jednáme jako plnoprávní.

Jenže všichni si mohou v dějinách lidstva ověřit, jak se taková iluze osvědčila a osvědčuje: Člověk je už po staletí údajně rovnoprávný a údajně svobodný. Zajisté v mnoha aspektech. Ale je fakticky svoboden ve svém srdci? Může snad lépe a účinněji vzdorovat svou vůlí zlu kolem sebe a především v sobě samém? Jestliže ano, proč vlastně ještě na světě umírají nevinní, proč děti? Proč si lidé zoufají? Proč umírá i ta nejžhavější láska mezi manžely?

Nezdá se mi vůbec, že idea vykoupení už ztratila  svůj smysl. Ani vykoupení ovšem není dostatečným řešením veškeré lidské bídy. Právní řešení potřebuje komplementární podporu i v rovině existenciální.

Vedle bídy zplozené nevhodným statutem „otroka“ zná každý i potřebu z něčeho hrozivého uniknout. Ta naléhavost nesouvisí nijak s osobním zaviněním nebo s možností víc či méně čelit hrozbě budoucnosti.

Postižený může být zachráněn, ujme-li se jeho věci nějaký zachránce.

Bible používá pro záchranu starobylého slova spása; spasitel je ten, kdo zachraňuje.

Biblická kniha Rut zmiňuje mezi spasiteli např.  Boaze, bohatého majitele pozemků v Betlémě. Spasitelem se stal tak, že dovolil cizince Rut živit se při sklizni na jeho polích. (Izraelec měl právo paběrkovat na polích bohatých pro svou potřebu. Cizinec však neměl žádná práva, tím méně cizinka. A Rut navíc byla z národa, se kterým měli Hebrejci prastaré účty. Moabky vynikaly krásou i mezi semitkami, ale v Izraeli platilo, že ženu z Moabu si zbožný Žid nesměl vzít za manželku.) Ovdovělá Rút  byla  ženou bez budoucnosti, ženou odsouzenou okolnostmi živit se ulicí. Jenže Boaz se s Rut nakonec oženil a tím ji existenčně zajistil.

I takovému všednímu příběhu říká bible spása.

Všední je ten příběh jen pro nezúčastněné. Pro Rut to bylo událostí, zachraňující ji před úplným krachem; byla to událost radikálně měnící osud, který zdánlivě už byl zpečetěn. Odvrátila nesmyslnost dalších snah, dalšího bytí.

Každý z nás někdy toužil po záchraně. Kdo se zachránce aspoň někdy dočkal, rozumí, že potřeba záchrany může být v některých situacích nesmírně naléhavá. Jsou ovšem situace, kdy už nejde o tu nebo onu obtíž, ale kdy je ohrožen sám smysl další existence. Tak jako v případě biblické Rút, která zůstala nakonec bezdětná, bez manžela, v cizině, bez minimálního existenčního zajištění.

Když je někomu zachráněn smysl existence, tam je pak řeč o spáse v plném smyslu slova. A kde jde o záchranu konečnou, už ve svých důsledcích neodvolatelně trvalou, tam mluvíme o spáse eschatologické, definitivní, nebo jinak: o nebi.

Základní rozhodnutí: sám nebo spolu

Většina světové populace je ne-křesťanská. A je také mnoho pokřtěných, ale prakticky nevěřících. Je však i mnoho poctivě věřících nekřtěných. Je tedy jedno, zda nebo jak věříme?

Věřím, že to vůbec není jedno. A každý ze zájemců musí zvážit a  rozhodnout, zda půjde za Bohem, anebo jinam, třeba za financemi jako za smyslem života. A každý za sebe musí rozhodnout, zda to hledání podnikne na svou vlastní pěst, anebo skrze křest spolu s dalšími křesťany.

Je jen jediná cesta?

Cestu člověka ke spáse nabízí každé náboženství bez rozdílu – a skoro každé to činí tak, jako kdyby žádná jiná cesta za záchranou neexistovala. Zdá se tedy, že nárokuje-li si také křesťanství tento monopol, zařazuje se jen do dlouhé řady podobných. Ve skutečnosti žádá křesťanství od svých věřících ještě cosi troufalejšího. Říká třeba, že uvěřit v Boží svrchovanost a moc a podřídit se jí vposledku nestačí. Říká, že

v každém trvale platném setkání člověka s Bohem je role Ježíše Krista ničím a nikým nezastupitelná.

To zajisté v někom budí odpor, vždycky budilo. I Bible už o tom referuje: Markovo evangelium[b] vypráví o bohatém a spravedlivém mladíkovi, který přišel za Ježíšem na radu. Ten člověk zdá se poctivě hledal Boží vůli. Přesto se s Ježíšem neshodli a rozešli – oba se smutkem v duši. Lukášovo evangelium zase konfrontuje Ježíšovu cestu s napomenutím, které dával svým kajícníkům prorok Jan Křtitel, Ježíšův historický současník[c]. Křtitel byl starozákonní prorok, nadaný ohromnou autoritou, na tom se shodují jeho obdivovatelé i nepřátelé. Přesto  evangelium neodkazuje na Jana, ale právě na Krista Ježíše.

Nejzřetelněji vyjadřuje přesvědčení Ježíšových učedníků o jedinečnosti a nezastupitelnosti Krista Ježíše text mezi evangelii relativně nejmladší, evangelium podle Jana. Ježíš tam  říká nesmlouvavě: „Já jsem dveře. Všichni, kdo přišli přede mnou jsou lupiči. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn“[d]. Snad přeháněl? Anebo je to jen důsledek toho, že jde o text fakticky nejmladší,  který už zrcadlí tlaky a konkurenční boje druhé a třetí generace věřících po smrti historického Ježíše? Jako kdyby evangelista toto podezření čtenáře předvídal, sám upozorňuje, jak nelibě nesli tak radikální nárok už Ježíšovi současníci, často ještě okouzlení pozoruhodnými událostmi, nicméně citliví na svou samostatnost: „…A proto mnozí z těch, které napřed okouzlil a šli za ním, později odcházeli“[e].

Spor o jedinečnost Ježíšovy cesty nelze objektivně nijak rozhodnout, je jen  věcí osobní víry.[f]

Křtem člověk  nejen vyjadřuje víru a naději ve svou záchranu Bohem.

Křtem vyznáváme, že s tímto milosrdným, odpouštějícím a osvobozujícím Bohem se doufáme a chceme setkat právě v Ježíši Kristu evangelií, tj. v Ježíši – autoru „Horské řeči“16 a v Ježíši ukřižovaném.

Proto budeme v katechezi sledovat především Ježíše, jeho životní postoje a poselství, zatímco obecně náboženské problémy (např.  morálka, metodika modlitby atd.) necháme zatím stranou. Postupovali tak už novozákonní autoři: Praktická stránka víry – morálka, metodika duch. života atd. nemůže nahradit víru v Ježíše evangelií. Praktická stránka víry má svůj význam jako kritérium, zda jsme omylem či svévolí neopustili jedinou Cestu. I to je důležité. Klíčem k pravdě však je právě porozumění Ježíši z Nazareta, Ježíši evangelia.

2.3 Evangelium
Dobrá zpráva a její fixace v Bibli

Na tomto pozadí můžeme pochopit nadšení novozákonních autorů, když zachytili pozoruhodné náznaky, že vykoupení a spása skutečně existují i na dosah jejich rukou. Tito autoři byli zcela obyčejnými lidmi své doby, doby těžké sociálně, politicky i osobně. Zprávu, že se jejich osobní dějiny mohou dát do pohybu šťastným směrem, tu považovali za „dobrou zvěst“, dobrou zprávu[7]

Lidé kolem Nazaretského Ježíše zažili mnoho dynamických událostí a slyšeli mnoho zajímavých postřehů. Přesto to nejdůležitější viděli v tom, že vedle Ježíše jako by se našlo východisko z každé situace jakkoli existenciálně obtížné, ať už jde o nemoci, společenské prokletí, náruživost nebo jiné handicapy.

Původně se každá taková dobrá zpráva šířila jen ústně. Později se ústní tradice písemně fixovala. Dnes známe přinejmenším čtyři ranně křesťanské literární verse „evangelia Ježíše Krista“. Dodnes jsou v Bibli zařazena všechna  čtyři přesto, že v mnohém vzájemně podobná; v některých  aspektech, akcentech a pojetích se přece jen navzájem liší.[8]

Dnes si všimneme zatím jen zásadního rozdílu mezi zápisem textu takového svědectví o dobré zprávě a dobrou zprávou samotnou: svědectví nesou vždy ve svém pojetí stopy svědka nebo zpravodaje. I z toho důvodu považujeme za výhodu mít pro nějakou událost více svědků, třebaže se mohou v detailech i rozcházet.

A také nepřehlédneme: Jde o svědectví osobní víry novozákonních autorů. Kdo čte tato svědectví bez osobní víry, čte něco docela jiného, čte v nejlepším případě antickou literaturu proměnlivé literární hodnoty. Pravděpodobně pak odloží Nový zákon zklamán.

Obrácení[9]

„Obrácení“ má v křesťanství klíčový význam. Nejde snad o nějakou mantru, ale o celou ideologii a je třeba jí porozumět v potřebném kontextu. Obrácení zahrnuje v sobě radikální rozchod s minulostí, s dosavadním způsobem života, s jeho dosavadní hierarchií hodnot a s jeho chtivostí využít každé příležitosti k uspokojení svého já.

Obrátit se znamená vědomě a rozhodně změnit světový názor: Je často nutno zpřetrhat pouta, která nás vázala k dosavadní životní orientaci (nemusí to být pouta sama o sobě nesprávná, např. připoutanost k vlastní rodině).

Novozákonní kontexty navíc upozorňují, že tu nejde jen o čistě vnitřní, duchovní změnu, ale také o radikální obrat v celku života, zasahující zvyklosti, ohledy, osvědčené praktické postupy vedoucí k úspěchu atd. Ježíš nežádá pouhá rozhodnutí pro nějaké náboženství, ani příklon k jakémusi sektářskému fanatismu. Žádá cosi velmi střízlivého, ale přitom zakořeněného, radikálního[10]: vydat se beze zbytku přicházející nabízené Boží milosti, vydat se v naději i víře v to, co teprve přichází. Tak – ne méně – totiž riskuje i Bůh, když hříšnému odpouští pro jeho lítost. Proto také není výzva k obrácení výkřikem fanatika, ale nabídkou vzájemné důvěry.

Obrácení je jen logickou funkcí víry v Boha na Ježíšův způsob, víry v takového Boha, jakého poznal Ježíš Kristus.

Obrácení považoval Ježíš za nutnou a postačující podmínku víry v evangelium ze strany člověka. Jak mu na této podmínce záleželo, naznačuje parabola[11] o svatbě: Na svatbu byli pozváni prostě všichni bez výjimky, lidé svolaní od plotů, z cest a hřišť, bohatí i chudí. Člověk, který takto pozván zůstal bez „svatebního roucha“, byl z hostiny s konečnou platností vyhnán.

Křest je veřejným znamením individuálního rozhodnutí obrátit se.

Křtěnec tu vyjadřuje své už neodvolatelné rozhodnutí žít plně spolehnut na právě toho Boha, jakého rozpoznává v Kristu. Opouští svět svých dosavadních jistot a vydává se poslušnosti tomu řádu, který bude platit v božím království. Uznává, že otrokem byl a je; vidí tedy svou šanci v lepším pánu než měl dosud: Chce být koupen Kristem, řečeno s Biblí.

Obrácení není jednorázovou událostí. Do obrácení celkového zraje poctivým úsilím, podporovaným Boží milostí. Dlouhým procesem je také učení se poslušnosti na způsob Ježíšův: Ježíš dokázal být nekonformní i konformní, být svůj i být zcela oddán potřebám druhých. Takovou zralou a pokojnou rovnováhu není možné nastolit přes noc.

Víra v evangelium o království

Co Ježíš sám považoval za nezbytné? Markovo evangelium hned v prvé kapitole shrnuje Ježíšovo veřejné působení do dvou výzev: „Obraťte se čiňte pokání) a věřte evangeliu, protože čas uzrál a Boží království se přiblížilo.“[g]

boží království[12]

Oč přesně jde, to se můžeme jen domýšlet. V Bibli se o takovém království mnoho mluví, ale vesměs v obrazech. Není pak divu, že takové víře předhazují, že je to opium nebo pověra. Stát se to opravdu může.

Obraz božího království si postupně každý doplňujeme. Ježíš pro osvětlení jeho zákonitostí vyprávěl mnoho podobenství. Mnohá z nich slyšíme napřed mnohokrát jakoby marně, aniž se nás nějak významně dotknou. Ale v určitém kontextu osobních dějin nebo v určitém údobí zralosti jako by ta tolikrát slyšená či čtená řeč najednou ožila, změní dosavadní pasivní víru v živoucí dialog s realitou.

3. Tajemství hříchu a jeho přemožení

Byla řeč o šanci budovat lidsky hodnotný, svobodný a tvořivý život i navzdory všem determinacím, jaké život člověka má z faktu, že jsme lidé hříšní. Byla řeč i o záchraně v radikálním ohrožení a o záchraně smyslu existence. Je třeba si v tom světle uvědomit, co je při tom vlastně přemáháno: karma? zlý osud?

Křesťan vidí příčinu své ubohosti a bezmocnosti v zapletenosti do zla osobního i nadosobního. Tu zapletenost, svázanost, odcizenost působí hřích. Vykoupením se pak rozumí legitimní šance přemoci tyto neblahé dispozice a spásou se rozumí vítězství v zápase o nesmrtelnost smyslu existence člověka, vítězství té lidskosti, o které při stvoření Hospodin svědčí, že je stvořením dobrým.

Také pojem „hřích“ patří k zásadně důležitým ideologiím mnoha náboženství. Má-li se porozumět biblickým pojmům vykoupení, spása, milost, je třeba porozumět napřed hříchu.

3.1 Pojem hříchu

Pojem hříchu z úvah současníků takřka zmizel.24  Bible jako dokument celá staletí se rozvíjející náboženské reflexe lidstva se zabývá hříchem pochopitelně v řadě souvislostí, ale nikoli systematicky. Zato díky pluralitě přístupů obráží postupně celou řadu postojů a zároveň deklaruje i vývoj představ o tom všem.

Hřích v Bibli

Především rozumí  Bible hříchem mimovolné selhání a nespolehlivost člověka plynoucí z lehkomyslnosti. Z kontextu vidíme, že hříšník je ten, kdo „sešel ze správné cesty, zbloudil, minul cíl, šlápl vedle, nesplnil předpoklady“.

V další třídě fenoménu najdeme činy sice uvědomělé, svévolné, ale ještě nikoli zlomyslné: „Odbočil ze správné cesty, zkřivil, pokazil něco“.

Třetí třídu tvoří akty zlomyslné, jako zrada, vzpoura, odpad od pospolitosti, pyšná nevěrnost i zmarnění, chtěná neplodnost činu.

Ač všechny ty akty se v lecčems zásadně liší, např, v míře odpovědnosti, mají všechny takové akty také cosi společného, a o to právě jde.

Vada vztahů člověka nějak souvisí s lidskou svévolí, s pýchou nebo sobectvím. Konkrétní projev takového postoje, konkrétní čin (např. vražda) je konkrétní vinou. Motivaci k takové události dodá hřích.

Definice hříchu a viny

Hřích se příliš často zaměňuje s vinou nebo s pocitem viny, nejčastěji ovšem s prolomením jakéhosi tabu. To má pak negativní důsledky: hřích se neléčí. protože se člověk zabývá jen vinou. Anebo pocit viny se zaměňuje s kritickou funkcí svědomí.

Hříchem je vadný postoj, vadný vztah. Je vždy osobní.

Hřích lze obecně vymezit jako:

  • nedostatek respektu vůči Bohu, Pánu lidské existence (pro ten „správný respekt“ má Bible pojem „bázeň boží“)
  • nedostatek důvěřující lásky k Bohu nebo k jeho dílu ve světě.

Vinou se rozumí přestupek závazného řádu.

Ten řád ustavují různé legitimní systémy příkazů a zákazů, např. Desatero,  zákony státu, spolku, dopravní předpisy. K přestupku může dojít bez zlé vůle, dokonce i tam, kde mu prostě objektivně nelze nijak zabránit, anebo kde zůstane pravidlo nepoznáno.

Vina má jen objektivní charakter, lze mluvit o ní jako o věci, a proto ji lze také obvykle i objektivně hodnotit a odčinit. S hříchem je to jinak, hřích zůstává tajemstvím, ze kterého registrujeme jen špičku ledovce. Hřích je ovšem mnohem nebezpečnější než vina.

Hřích a vina spolu velmi často souvisejí. Kde je hřích, tam se rodí viny častěji – jako kdyby byl hřích tou zvlášť úrodnou půdou. Tak třeba podobenství  O marnotratném25  vidí hřích marnotratného syna nikoli v hýření, ale ve svévolném opuštění otcovského domu – smysl pro domov v synu jakoby „umřel“. Hýření je pak sérií vin, je logickým důsledkem, ovocem, které na hříchu vyrostlo.

Podobným směrem ukazuje série Ježíšových výroků typu „…ale já vám pravím“ v Horské řeči u Matouše26: Ježíš tam ukazuje na nebezpečný postoj a stav zapleveleného srdce, kdy srdce přestává nést požehnanou úrodu a naopak rozsévá škody. Hříchem je to, co se týká konkrétní osoby, co deformuje její srdce, co činí srdce slepým, bezcitným, tvrdým nebo lhostejným. Vina pak ignoruje a rozleptává řád.

Vina je kolizí s řádem věcí, hřích je chorobou vztahů.

Pocit viny

je kategorií z docela jiné oblasti lidského, z psychiky člověka. Tento pocit věštící katastrofu nebo aspoň trest zná každý, a každý by se mu rád vyhnul, i ten, kdo si z viny samé třeba hlavu nedělá. Pocit viny totiž patří mezi faktory člověka stresující, stimuluje a nakonec někdy i přetěžuje psychický potenciál člověka a ohrožuje nebo vůbec ochromuje jeho akceschopnost.

Pocit viny je už fenomén individuální, vázaný na konkrétní psychosomatické ustrojení, ale zároveň také fenomén sociální, pokud si sociabilitu člověka připouštíme; s konkrétní vinou pocit viny může, ale nemusí souviset. Hřích je naopak událost nejen personální, ale svou podstatou vždy i sociální a dokonce transcenduje samotnou lidskou společnost, zasahuje i do existence kosmu27.

Mystérium zla

Zatímco vinu dokáže zákonodárce objektivizovat, zvěcnit a tím i exaktně definovat, hřích  zůstává mystériem, tajemstvím postižitelným spíš mýtem než exaktní řečí. Dobře je to naznačeno mýtem o hříchu Adama a Evy na počátku bible28.

A skutečně – biblický autor ve snaze postihnout jádro a kořen mnohovýznamné a mnohovrstevné skutečnosti hříchu musí nejprve vylíčit stvoření světa a ráje, aby vyjádřil podivnou nepostižitelnost, iracionalitu i osudnost každého lidského hříchu.

Pokud jsme v hříchu ponořeni, hřích málo či vůbec nevnímáme přesto, že jeho důsledky přímo hmatáme. Až díky ostrému kontrastu s dotekem Boží lásky (milosti) zahlédneme aspoň útržky tohoto  mystéria. Právě skrytost hříchu – hřích sídlí „v srdci“, nikoli „v těle“ – činí zápas člověka s hříchem tak obtížným, nepřehledným a často neúspěšným. „Můj hřích je vždy přede mnou,“ naříká žalmista29 a myslí tím nikoli na dosah ruky, ale v předstihu před ostatními záměry srdce. A opravdu – boj s hříchem připomíná pohádkový zápas s mnohohlavou saní; člověk sám vlastní silou nemůže uspět, zjišťujeme všichni sami na sobě i na blízkých.

3.2 Překonání viny a hříchu

Vinu lze překonat jednorázovým aktem, který napraví proviněním narušený řád spravedlnosti. To lze buď trestem, zadostučiněním, nebo odpuštěním. Hřích může být překonán jen ozdravným procesem, někdy dlouhým procesem, který vrátí srdci zdravou orientaci. Procesu se říká smíření.

Vina jako by  zakládá dluh. Pokud je dluh smazán, ztratila i vina smysl a tím je překonána, provinilec je nadále ne-vinen.

Hřích je chorobný a choroboplodný stav srdce. Překonán bude až sanací, navrácením zdraví, překonáním odcizení nebo nekróz, které způsobil. To nemá člověk ve své moci, je odkázán na milost jiného Ty, dokonce Božího Ty.

Zadostučinění

Vina se vzepřela zákonu. Narušenou  spravedlnost je nutno znovunastolit, např. vyrovnáním vzniklé hmotné nebo morální škody. Pak je řeč o zadostučinění.

Spravedlnost ovšem neutrpěla jen v poškozeném, ale i v provinilém. Musí proto provinilý:

  • vinu uznat jako vlastní,
  • některé viny jsou toho druhu, že je nutno je také veřejně vyznat,
  • vinu musí provinilec odsoudit, sám se od činu distancovat  (říkáme tomu lítost),
  • důsledky prolomení řádu nutno vyspravit.

Právě zde jsou možnosti provinilce povážlivě malé, třebaže mu nechybí dobrá vůle.

Jen málokdy lze vinu odčinit způsobem, který by vše vrátil do stavu před činem. Proto bude zadostužinění spíš vyjímečným řešením viny.

Odpuštění

Rozumí se jím velkomyslné gesto poškozeného, který na lítost provinilce odpoví tím, že se nároků na spravedlnost pro sebe vzdá.

Odpuštění neznamená, že je čin zapomenut. Znamená, že z poškození nadále nevyplývá díky milosti odpuštění žádný nárok na náhradu škod. Prakticky to znamená, že se chybujícímu dává nová šance, třebaže se proviněním právě o šanci důvěry nebo příležitosti připravil.

Odpuštění je aktem milosti, neexistuje na ně nárok.

Popsaný proces platí stejně v rovině profánní i náboženské: Zadostiučiněním, odpuštěním nebo spravedlivým potrestáním vina přestává existovat. V rovině náboženské viny je ovšem poškozenou stranou vždy také Bůh a větší nebo menší množina bližních. Vůči Bohu nemůžeme složit přiměřené zadostiučinění, vždy je třeba též získat odpuštění, anebo – nelze -li jinak30 – přijmout trest. Trestat je totiž velmi riskantní způsob nápravy: trest hojí jen tam, kde potrestaný dokáže nepochybovat, že je trestající rukou přesto milován. Tak mohou nastolit spravedlnost třeba rodiče – ale nikoli každý  rodič a nikoli vždy s úspěchem. Trest totiž může vzbudit navzdory vší spravedlnosti i touhu po pomstě a řečení se tak nejen nedostaví, ale komplikuje.

Podobně i spravedlnost strany bližních lze uspokojit velmi často právě jen jejich milostivým odpuštěním.31

Uzdravení smířením

S překonáním hříchu je to mnohem složitější prostě proto, že hřích zůstává pro člověka skutečností tajemnou. Není v moci člověka a člověk si uzdravení nemůže nijak vynutit či zasloužit. Zatímco vinu lze aktem zničit, hřích musí být nejen odpuštěn v jeho důsledcích (vině), ale navíc uzdraven, říkáme smířen.

Zatímco provinění je izolovaný akt, hřích je nemoc, která má své dějiny. Hřích také zraje – do vin nebo i do smíření.

Je-li hřích odpuštěn, je moc hříchu Boží silou zlomena, nikoli však beze zbytku zničena. (Pavel to vysvětluje obrazem: hřích je zatím přibit na kříž. Z toho se už může vyvinout událost spásy.) Známe to všichni – zůstane nám jeho pachuť, zůstane i náklonnost znovu opakovat.  „Uzdravení“ zahrnuje nejen radikální změnu kursu další cesty, ale také další změny dosavadních taktik. Už nikdy nevstoupíme do stejné řeky. Proto smíření neznamená nikdy cestu prostě jen opačným směrem než dosud, jaksi „zpět“. Je nutno nově zamířit tam, kde se opět s Bohem mohu setkat poté, co se leccos ve mně změnilo.

Smíření může proběhnout něžně a mile32. Může však být i velmi drsné, může vyžadovat cestu neznámou, zato ztíženou zkušeností zla, záchvaty malomyslnosti a ochablosti.33

Celý proces sanace hříchu zeširoka a názorně ukazuje podobenství o návratu marnotratného syna34.

Mezi lítostí syna a jeho konečným rozhodnutím i mezi rozhodnutím a otcovou náručí leží obtížná doba  proměny smýšlení a obtížná cesta člověka bez prostředků neznámou krajinou. Není to cesta, po které kdysi bujně odjížděl bohatý a zpupný; každý detail teď vidí jinýma očima, z jiné perspektivy.

Otec jej přijímá otevřenou náručí, darovaným prstenem vrací statut dědice. Ovšem není tu už ani stopy po dřívějším nároku, nic se už nevrací zpět, není to možno vrátit, jen změnit. A nic není objektivně jisté, vše záleží na aktérech, na milosti a na pokoře aktu smíru. (Běda, kdyby s sebou syn nesl domů byť i jen zbytky původní hrdosti novopečeného dědice – zhořklo by mu otcovské objetí až k neunesení, otcova něžnost by jej pobouřila!)

Hřích je mystériem a mystériem je i jeho překonání. Bůh ve smíření hraje nikým nezastupitelnou svobodnou roli a hříšník může jen litovat, prosit, toužit, důvěřovat, doufat.

Texty: L 19, 1-10; J 19, 38-39; Mt 8, 1-4; např. realizuje společné stolování s farizeji i s celníky, zbožnými i hříšníky, L 7, 36-50; srov. rozhovor Marty, Marie a Ježíše po Lazarově smrti J 11, 1-44; Sk 4, 5-12

3.3 Širší souvislosti zla
Prvotní hřích

Každý z nás však aspoň někdy zakusí zvláštní věc: Zjistí u sebe nepopiratelné průvodní znaky hříchu (odcizení, pocit viny, změnu relací vlastního já k ostatnímu světu nebo k Bohu) i tehdy, kdy si žádné konkrétní osobní viny v daném směru není vědom. Cítí se třeba spoluvinen nespravedlivým aktem svého národa, třebaže mu nijak nemohl zabránit, tehdy třeba ani nebyl ještě na světě. Anebo cítí potřebu odčinit vinu svých přátel či rodiny. Jindy zakoušíme, že nějak souvisejí provinění druhých a nás samotných. Nejasně, ale někdy až neodbytně prožíváme jakousi osudovou zapletenost své existence do zla působeného druhými. Křesťané tu hovoří o „prvotním“ (méně vhodně též „dědičném“) hříchu. Je tím míněna prazvláštní tajemná souvislost osudů celého lidstva a kosmu, skutečnost, že lidstvo je jaksi osudově zapletleno do řetězců zla a dále se zaplétá.

Jen naivní optimista by se pohoršoval nad tím, že mezilidská a nitrosvětská solidarita má i tento rub. Vždyť žádný „můj“ hřích není jen můj. Zvolím-li zlo já, pak taková volba ovlivní přímo i nepřímo jiné. A druzí ovlivňují zase mne. Mnohé naše neřesti mají kořen v životním stylu či osudu našich předků a současníků, mnohým tak „posloužíme“ zase i my sami. Hřích je nejen osobní, ale vždycky i sociální skutečnost. Nikdy se netýká jen jedince, i kdyby šlo o nejsoukromější záležitost.

Zlo

Starověká náboženství vysvětlovala dramatičnost osobního zápasu o dobro různě. Většina z těch náboženství byla polyteistická, proto jejich bohové hráli buď roli dobra nebo zla. Židovské (a proto i křesťanské) náboženství je monoteistické a navíc trvá na přesvědčení, že tento jediný Bůh je ryze dobrý.  Jenže všichni jsme se už setkali s nesporným zlem, dokonce se zlem mocnějším než je člověk, tedy zlem, které nemůže být dílem samotného člověka. Odkud pak pramení zlo mocnější než člověk, kde má počátek ve světě, který byl stvořen Bohem veskrze dobrým a stvořen dobře – jak výslovně konstatuje Bible? Vysvětlit to nedovedeme lépe než jazykem  mýtu. Ale to není nutně jen málo.35

Ďábel

V Bibli se v té souvislosti mluví o „zlých mocnostech“, o „ďáblu“ či „satanu“36. Bylo nemoudré s těmito „mocnostmi“ vůbec nepočítat, pokládat je za pouhé obrazy či symboly bez reálné schopnosti ovlivnit osud člověka. Podobně nemoudré by ovšem bylo přeceňovat jejich vliv ve světě lidí a vtahy v kosmu démonizovat. Prostě je třeba připustit, že o věci víme příliš málo, abychom byli schopni formulovat víc než plody fantazií.

Připustíme-li existenci jakýchsi mocností, které mohou člověku jeho zápas o dobro komplikovat či naopak usnadňovat, dostaneme – paradoxně – realističtější představu o tajemné skutečnosti zvané hřích, o tajemné nemoci vztahů lidského srdce, ať už jsou to vztahy k druhým lidem, k Bohu či dokonce ke svému vlastnímu já.

3.4 Ospravedlnění

Byla řeč o tom, že cítíme vinu i v souvislostech celku rodu, národní pospolitosti, církve. Cítíme vinu, ač jsme do ní jen vlastně zapleteni, nikdo se nás na to neptal, nebyli jsme při tom, nikdy jsme to neschvalovali… Jak potom napravit ty viny, jejichž jména ani neznám? Bible má pro takovou událost pojem ospravedlnění.

Ospravedlnění vyjadřuje situaci člověka, který je buď vůbec bez viny, anebo mu vina už není přičítána, byla zahlazena podobně jako se zahladí dluh bývalého dlužníka.

Starý zákon neznal dostatečnou odpověď na problém ospravedlnění, utíkal se v pokoře k Božímu milosrdenství v nejasné naději „že to dobře dopadne“. O svátku smíření sice celek božího lidu přenesl rituálně svoji hříšnost na kozla, kterého vydal vyhnáním do pouště do rukou zlých duchů, ale praxe farizeů prozrazovala, že na tento ritus přece jen nespoléhali absolutně: pro jistotu nabízel zbožný typu farizea Hospodinu ještě zásluhy, jakési  ospravedlňování do zásoby, například desátkem nebo postem i nad předepsanou povinnost.

Nový zákon se vyrovnává s vinou mnohem radikálněji: žádá přerušit spojení s jedovatými kořeny vin tím, čemu říká „změna smýšlení“. Těm, kteří pro Kristovo jméno opravdu mění smýšlení, těm je pak ospravedlnění prostě darováno skrze Krista, s Kristem a v Kristu.  A právě o toto jde při křtu.

Spravedlnost

V novozákonním kontextu má tento pojem  význam odlišný, než běžný Evropan díky řecko-římské kultuře vnímá. Evropan rozumí spravedlností rovnováhu práv a povinností získanou tak, že „každému se dostane, co jeho po právu jest.“ Pro Nový zákon je spravedlnost totéž co bohumilost, milostivost. Ježíšův Otec je dokonale spravedlivý tím, že déšť a slunce daruje spravedlivým i zlým37; dostanou všichni, protože bez deště a slunce by zahynuli, potřebují je. Podobně Ježíš vidí spravedlnost v milosrdenství, odpouštějícím i ženě cizoložné – vždyť jinak by ji ukamenovali. V podobenství o dělnících na vinici38  dává spravedlivý hospodář  za práci celodenní i jednohodinovou stejnou mzdu, protože denár potřebovala rodina k obživě.

Ospravedlnit je pak totéž, jako odstranit překážky bránící v přímé účasti na Boží lásce, na jeho milosrdenství.

Pro stav osobní boží přízně užíváme pojem milost.

Ospravedlnění zajímá především Pavla (list Římanům), ale aspoň příležitostně se jím zabývají i další novozákonní autoři. Všichni vyznávají svou osobní zkušenost, že ospravedlnění je darem božím, nikoli zásluhou člověka (Pavel i Petr dokonce mluví o předurčení, vyvolení). Nicméně všichni připomínají, že člověk není jen pasivním objektem jakýchsi božích her, musí k celému procesu také něčím přispět: Vírou, případně skutkem potvrzujícím víru, „stolováním s Ježíšem“ (tj. intimním společenstvím)39.

Čistota srdce

Důsledkem ospravedlnění člověka je nejen opětná ne-vinnost před Bohem a tím i před lidmi a vlastním svědomím, ale také čistota srdce. Čisté srdce totiž znamená, že tam, kde by jinak sídlilo zlo (pýcha, sobectví, lež) či aspoň náklonnost ke zlu, tam se vrátila pravda a láska, se kterou byl kdysi člověk stvořen jako dílo výborné a bohulibé. Čisté srdce je také velikým ziskem v zápase o smíření, o uzdravení z hříchu. Takové srdce totiž vidí Boha40 jinak nedostupného (Bůh „sídlí v nepřístupném světle“, říká obrazně Bible). Čisté srdce tedy vidí cíl svého smíření a získá tak protiváhu svého hříchem zraněného, pokřiveného vidění skutečnosti. Smíření pak má tu pravou šanci.

Svátosti smíření

Má člověk skutečnou šanci smířit se, anebo člověka jen sugestivně omámila touha po tom? Kolikrát se v ostatních vrstvách života honíme za bludičkami snů, pouhých snů! Jde zde o vykoupení a spásu, anebo o autosugesci, pouhou projekci, odreagování úzkosti? A jsme Bohem přijati skutečně, přestože jsme nesporně hříšní? Je nový vztah mezi Bohem a člověkem faktem, anebo teprve příslibem?

Takto se ovšem ptá člověk oprávněně. Dvojnásob na místě je ptát se tak v situaci radikálního zlomu vlastní existence, např. při obrácení, při změně smýšlení. Nejistota by dřív nebo později smíření člověka paralyzovala. Proto každé z klíčových rozhodnutí své existence činí křesťan formou svátosti.

Svátostí rozumíme takovou eschatologickou41 událost, kdy skrze viditelné znamení stvrzuje jednající Kristus neviditelnou milost, která neomylně provází42 takové setkání člověka s Kristem na významných křižovatkách lidské existence.

V naší souvislosti se křtem jde tedy o toto: Budoucí křesťan dostává skrze svátost křtu garanci reality (platnosti „na nebi i na zemi“) svého rozhodnutí pro Krista a zároveň i garanci reálného vykoupení z moci hříchu. Svátost ovšem není důkaz, je ale účinným znamením víry křtěnce i víry společenství církve, které mováčka přijímá do svého středu. Taková osvědčující se víra  postačí jako garance Kristovy spásné přítomnosti43. Tak věříme.

Shrňme znovu v největší stručnosti vzájemné vztahy klíčových pojmů této kapitoly:

Hřích se děje uvnitř člověka v srdci. Navenek se projeví vinou, uvnitř odcizením, pocity viny atd.

K tomu je třeba se strany člověka hříšný stav uznat a odsoudit lítostí. Vinu lze likvidovat přiměřeným trestem, zadostiučiněním a odpuštěním.

Přemoci hřích v sobě znamená znovu radikálně změnit vztah mezi člověkem a Bohem.

Uzdravení vztahu je výlučně v moci Boží, člověk mu však musí vyjít vstříc svou vírou.

Znamením skutečnosti účinného setkání Božího milosrdenství a víry i naděje člověka je svátost, především křest.

3.5 Mezní stavy bytí hříšného člověka
Soud

V této souvislosti bude účelné zmínit se o pojmech, znějících dnes až fantaskně. Může dnes vzdělaný křesťan věřit v nebe, peklo? Může věřit v jakási místa, kde se mrtví lidé všech věků shromáždí, aby byli věčně odměněni nebo potrestáni za to, co ve svých krátkých lidských existencích zvládli dobře anebo nezvládli?

To, co si většina lidí pod pojmy „nebe“, „peklo“ představuje, nemá naštěstí s vírou křesťana mnoho společného. Často zde souhlasí jen samotné slovní označení, kdežto obsah teologických pojmů a světa vulgárních představ se zcela liší.

Peklem i nebem se míní stav, nikoli místo. Nikoli cosi „nahoře“ nebo „dole“ ve smyslu fyzikálním. Stav prožívání, nikoli jakýsi biograf veseloher či hororu.

Pronikavému rozpoznání celé své skutečné situace říkáme „soud“)44.

Všechny úvahy o oživení těl rozpadlých v prach před stovkami či tisíci let proto, aby mohly stanout před neodvolatelným soudním tribunálem, jsou přitom scestné a zavádějící: Víra křesťana nemusí věřit v oživení mrtvol během jakési fyzikální či biologické revoluce, která by pozpátku pustila dějiny spásy na ohromné projekční plátno před zraky všech.

Víra slibuje, že naděje v totální vítězsví pravdy nebude Bohem oslyšena a že sjednocení lidského s  milujícím Ty bude plně dovršeno. Slibuje to bez rozpaků, protože uvěřila v eschatologický45 charakter takových událostí spojených s Kristovou asistencí.

Na druhé straně neznáme nic o formě, jak se to stane.

Peklo

Oč jde ve „stavu peklo“, to předchutná každý, kdo si prožil záchvaty zoufalství, bezmocnosti, strašlivé osamělosti. Člověk ze své přirozenosti touží po sjednocení s někým milovaným, touží sám být milován. Zdá-li se mu, že je mu tento základní vztah znemožněn, nutně trpí. Je-li si dokonce nemožnosti vztahu absolutně jist, hroutí se mu svět.

Stav zřetelné a neodvolatelné bezmocnosti právem nazýváme peklem.

Souvislost pekla s hříchem je očividná: hřích je nemocí vztahů lidského já. Jde-li o nemoc smrtelnou, je katastrofa pekla jen poslední tečkou takové existence. Tečkou, umocněnou pronikavým poznáním reality.

Nebe

Podobně nebe není pouhou iluzí, jak tvrdí ti naivní. Jeho předchuť zná každý, jehož láska někdy nalezla pravé Ty, Ty odpovídající vztahem neméně láskyplným vůči mému Já. A každý si dovede představit, že absolutní naplnění vztahu prostého každého defektu, vztahu zdravého, plodného, neohrožovaného časem či jinou degenerací reality, je pro člověka opravdovým štěstím v pravém smyslu slova.

Stav vztahu osvobozeného od stínů hříchu, tedy vztahu osvobozeného od všech stop odcizení a jiných ran, to nemusí být fikce, připustíme-li Boží uzdravující moc. Víra člověka s takovou realitou počítá a nejen ve vztahu k Bohu a jeho zájmům, ale dokonce i v mezilidských vztazích.

Definitivnímu, neodvolatelnému uzdravení lidské lásky zahrnující vše láskyhodné – od Boha až po vše skutečně nesmrtelně krásné – říkáme“ nebe“.

Očistec

Ani zde není tolik nepochopitelného, jak se některým křesťanům zdá. Je přece rozdíl mezi nemocí k smrti a nemocí schopnou uzdravení. Vztahy nemocné, ale schopné uzdravení, budí v člověku smíšené pocity „nebe“ i „pekla“. Takový nemocný vztah intensivně touží, ale je bolestně limitován podobně jako ten, kdo se už uzdravuje z těžké nemoci. Je už zván, už vidí, ale zároveň zakouší i svou momentální bezmocnost k odpovědi. Takový rekonvalescent vidí reálně, ale právě proto ví, že nemůže spěchem nic napravit, léčení starých ran vyžaduje čas. Nikoli čas lékařův, ale čas rekonvalescenta.
Texty: Mt 5, 23-48; Mt 20, 1-15; Akcentuje-li v té souvislosti Jakub poslušnost zákonu, kdežto Pavel víru, liší se kontexty pasáží spíš formálně než věcně; Mt 5, 8

Pravda rozhodnutí se děje

Člověk se radikálně rozhodne, ale to rozhodnutí se naplňuje jen postupně. Rozhodnutí tohoto druhu (říká se jim „fundamentální“ nebo „základní“) se nedá udělat jednou provždy, ono se svou podstatou děje. Když se dva mladí lidé rozhodují pro manželství, nevědí toho o své společné budoucnosti mnoho. Spíš tuší, než rozumějí. Přesto nemusí být jejich rozhodnutí neodpovědné, pokud porozuměli aspoň principům a přijali je za své.

Vlastnímu umění společného života – jeho smysluplnosti, plodnosti jednoty dvou zralých osobností, lásce – tomu všemu se budou teprve celý život učit tím, že do původního rámce integrují nové zkušenosti a zážitky, svědectví druhých, vlastní poznání a porozumění a vytrvale to všechno konfrontují navzájem.

Podobně je to se křtem. Žádné poučování nemůže zastoupit přímou zkušenost milosti, společenství s Bohem, nemůže zprostředkovat zážitek onoho „Jsem Bohem přijat za vlastního, jsem jeho dítě“. Rozhovor však může a má umožnit poctivou orientaci v dějinách takového činu.

 


 [a] Srov. Ř 10, 14-23.

 [b] Mk 10,17 a dal.

 [c] L 3, 10-14.

 [d] J 10, 7-9.

 [e] J 6, 66-69.

 [f] Srov. Sk 4, 8-12.

 [g] Srov. Mt 5.

 [1] Nezbývá proto než trpělivě se při katechezi k jednotlivostem vracet v různých souvislostech znovu. Také budoucí křtěnec může odstranit mnohá nedorozumění už tím, že se otevřeně brání, má-li pocit, že to či ono tvrzení znásilňuje pravdu, jak jí on dosud rozuměl.

 [2] Kdo by nemohl poctivě něco takového potvrdit, nevěří, ale jen připouští, že „něco by na tom mohlo být“. Mnoho lidí tak připouští“cosi nadpřirozeného nebo aspoň nadpřírodního, ale jejich život to nijak nemodeluje, proto nejde o víru. Může jít ovšen o  pověru.

 [3] Téměř současný filozof Heidegger ukazuje, že např. otevřenost, odkrytost věci podrobené našemu zkoumání rozhoduje i o pravdě takového našeho poznávání.

 [4] Předpokládá se, že  zájemce o křest v Bibli sice ještě nezdomácněl, ale má ji k dispozici  bibli, třebaže v ní ještě nezdomácněl.

 [5] Odjakživba se budoucí manželé sbližují hlavně tak, že si v určitém okamžiku nazrálosti vyznají lásku. Vyznání může ovšem mít i mimoslovní formu.

 [6] Texty této katecheze nutno brát jako podpůrné,  mají pouze připomenout budoucímu křesťanu v klidu domova sevřenější formou, o čem spolu hovořili při osobních setkáních. Rozhovor nad tématem by měl být mnohem volnější a především osobněji nesený. Texty dostane zájemce o křest do rukou později, až ve studijní fázi, kdy bude užitečné , aby sám si to nové promyslel a začlenil do svých životních zkušeností.

 [7] Tehdy se mluvilo mezi vzdělanci řecky; řecky se „dobrá zpráva“ řekne euangelion, z toho přes latinu i zčeštěné slovo „evangelium“.Původně se používal tento termín pro ohlašování příjezdu císaře do regionu. Císař při tom chudině rozdával peníze, případně jiné projevy milostivosti.

 [8] Evangelia tvoří spolu jádro Nového zákona (nejmladší části Bible). Literární kritika klade dobu jejich vzniku do druhé poloviny prvého století, asi 30 let za Ježíšovo ukřižování.

 [9] Hebrejština Starého zákona používala v této souvislosti slova šub, řečtina Nového zákona „metanoia“. Těchto slov se používalo pro „návrat“, např. poddaného, který se vzbouřil, nevěrné ženy k legitimnímu muži.

 [10] V latině „radix“ znamená „kořen“

 [11] Parabola je vyprávění , při kterém se mezi zcela obvyklými okolnostmi děje zdůrazní hlásaná hlavní myšlenka nějakým nečekaným způsobem, paradoxem nebo nadsázkou. Parabola vyostří některé hledisko na úkor logiky příběhu. V naší souvislosti jde o úryŠvek z evangelia Matoušova Mt 22, 1-14.  Parabola nepoučuje logikou, ale kontrastem. Nebudeme proto pátrat, kde vlastně ten člověk měl svatební roucho vzít.

 [12] Boží a Nebeské království jsou synonyma. Žid se vyhýbal vyslovení božího jména, používal opisu.