Hlas volajícího na poušti

Jan Konzal
Iz 61,1-4.8-11; Ž 126; 1Te 5 ,16-24; J 1,6-8.19-28
11.12.2011
3. neděle adventní, cykus B

Tak říká text evangelia: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izajáš. Ti vyslaní byli z řad farizeů.  Otázali se ho: Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“  Cosi neblahého ze současnosti mi to připomíná: Ani dnešní doba nepostrádá takové zbožné farizejské, jejichž hlavní starostí je ostrakizovat každou jinakost. Jsou rizikovou skupinou dodnes. Než by uvěřili kázání ve studentské farnosti u Karlova mostu, dají do novin, že tamní farář Tomáš je podvodník, ne kněz, ne doktor, ne profesor. Prý nemá papíry, prý tak rozpoznali odborníci na CIC.
Máme různá povolání. Jste solí, jste světlem, řekl Ježíš těm, kdo měli uši k slyšení. A mnozí slyšeli, přestože to byli obyčejní lidé; vstoupili za Janem do řeky pro křest. Někteří další byli příliš zbožní, proto než by riskovali změnu smýšlení a s ním i svobodu od honitby kacířů, raději zpochybní Křtitele. Ale nenechme se odlákat zmatenostmi posvátné věže babylonské od věcí podstatnějších:

Nebylo málo těch, kterým byl prorok Jan důležitějším než prorok z Nazareta. Ale Ježíše Janova popularita nehněvala. Naopak, evangelium nešetří chválou Křtitele, proroka prý největšího. Svědectví o roli Ježíše a Křtitele jsou trochu rozporná, ale i tak jsou pro nás Dobrou zprávou. Jan dokázal poukázat na jiného svědka příchodu království.  Ježíš nežárlil a Křtitel dokázal pomoci k záchraně i těm, kteří od něho odešli za Kristem. Mnozí z křesťanské reprezentace něco tak nezištného nesvedli. Nejenže pozornost patřičnou evangeliu strhávali na sebe, na svůj úřad třeba. Pronásledovali jinak věřící. Takovému dílu se pak nedaří přesto, že si pořídili patřičné glejty až z nejvyšších míst. Také každý z nás je nějak reprezentantem Kristova lidu. Měli bychom si proto častěji připomenout, že plodnost lidskému slovu umí dát jedině Duch, právě ten Duch, který dokázal ze slov Křtitele, Krista i evangelisty udělat slovo boží pro nás.

Také Pavlovým slovům pro Tesalonické dodá cenu božího slova jen Duch. Chceš-li otevřít své ucho Duchu, naslouchej té zvěsti v kontextu. Řeč o „radosti vždy a všude“ není reklamou a není mantrou fungující vždy a všude. Pavel navádí k radosti v souvislosti s hlásáním věcí nepříjemných. Tím pravdě nepříjemné ulomí hrot. Jako když dítěti podáme lék se lžičkou medu. Nebudem předstírat, I nám je proti srsti napomínání nebo naléhání: zřekni se spravedlivé odplaty za zlé. Ale slyšet znamená využít šanci. Je tedy třeba – radí Pavel – i tyhle nepříjemnosti formulovat tak,  aby pokáraný nebo napomenutý mohl nejen naslouchat, ale také slyšet. Je přece snadné pro napomínaného, aby výtkám uhnul pod záminkami typu: „oni mi nerozumí“ nebo „kdo  má pořád snášet tu ironii nebo demonstrace typu: všechno znám, všemu rozumím líp?!“. Odnesme si proto dnes do dalších dní: Vaše i moje prorocká služba napomínat či povzbuzovat bude požehnanou pomocí bližnímu tehdy, pokud ten pokáraný dokáže na to odpovědět aspoň po čase tichým radováním bez sladkokyselé přetvářky. Měly by k tomu pomáhat obě strany. Na obě strany Pavel proto naléhá, aby neuhášely Ducha, aby obě strany uvolnily prostor charismatům. Ovoce takové martyrie léčí obě strany.

V našem světě třetího tisíciletí někdy bývá úkol radovat se pořádnou obtíží. Blahoslavený, který se k snaze o radování nechá aspoň z poslušnosti navelet.  Nebude to tak obtížné, pokud jsme evangeliu uvěřili, že náš Bůh je člověku vždy věrný. Náš Bůh není laciný, ale nedovolí, aby se z takové poslušnosti charismatu stal nesmysl. Je věrný, navzdory Osvětimi a Gulagům, křížovým válkám středověku a džihádu dnes. Fungovalo to totiž i na Golgotě: Visel tam na šibenici případ totálně ztracený, ale jeho poslušnost nebyla nesmyslná: věrnost Ducha Ježíše vzkřísila a uvedla do boží náruče.
Na boží věrnost je spolehnutí vždy, i také v adventu, možná poslednímu, možná jen předvánočnímu. Na tuhle jistotu lze zavěsit celou tíhu naší existence. Všichni – ti se srdcem už smířeným i ti z nás, kdo své ošklivosti zatím raději kopnou pod koberec – všichni jsme přece pozváni martyrem Pavlem k naději, že „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny“. Takto z milosti posvěceným nevyhrožuje ani nastupující globální advent, spíš pobízí volat:  Marana thá.