Advent

Jan Konzal

Advent znamená příchod, rozumí se příchod Pána. Ke škodě křesťanů se pojem postupem doby vyprázdnil a  přeznačil romanticky. U většiny ovšem ztratil vůbec každý smysl. Ovšemže souvisí advent s vánocemi. Ale vánoce dopadly v povědomí křesťanů neméně bledě: I křesťané vidí v nich příležitost k hrám: na štědrost k dětem, na mír s andělským gloria, na betlém s oslíkem a volem. A roztomilým Jezulátkem. A s černouškem, který poděkuje za vhození dvoukoruny pohybem hlavy a nápisem: Zaplať Pán Bůh. Takové vánoce nevyžadují liturgický advent. Spíš vyžadují nervy a peníze na dárky. A čas na cukroví a umytí oken. A leckdo z těch mála, kteří liturgická čtení adventních nedělí vůbec rozvažují, se v duchu diví: Proč se zrovna před vánocemi připomíná soud? Poslední soud? Soud už nás netlačí, vyrovnali jsme se s ním: Každý přece musí umřít, každý bude souzen, s tím se nedá nic dělat. Ale proč tím kalit vánoce?!

Jen ten, kdo si znovu připustí naléhavost osobního soudu, jen ten vyhlíží svého Zastánce. Jen ten, kdo nahlíží svou nevěrnost, jen ten vítá znamení Boží věrnosti, Božího příklonu k lidem. Vánoce jsou ujištěním, zjevením Boží slitovnosti. Jsou tichou vděčností, že Bůh se ujímá ztracené pře, že se ujímá těch, kterým se probíhající soud vyvíjí nepříznivě, kteří nemají, co by na svou obhajobu uvedli.

Pravdu soudu (řecky krisis) bychom měli znovu objevit. Soud totiž již probíhá teď, není to záležitost daleko před námi, ale věc přítomné chvíle. Čti k tomu J 3, 18-21[1].

Betlémská hvězda už vyšla, Světlo je tu. Děje se v Duchu skrze Krista už teď ono rozhodující rozlišení, které skutky jsou „vykonány v Bohu“ a které nikoli (a PROTO jsou zlé. Pavel přece říká totéž co Jan, tvrdili, že co není z přesvědčení víry, je hříchem). Soud se točí kolem jediného problému: Uvěřil jsi Světlu jako světlu právě svého osobního jedinečného života? Uvěřil jsi Ježíšovi jako konečnému, nepřekonatelnému zjevení Boží vůle s člověkem? Je Ježíš vhodný k důslednému následování v tvých konkrétních životních podmínkách, anebo je jen jedním z moudrých, kterým rádi nasloucháme? Následování znamená přijmout za své Ježíšovu poněkud extrémní stupnici hodnot (vždyť znáš vypjatost Horské řeči), přesvědčit své vlastní moderní dobou formované srdce o pravosti, pravdě motivací (které Ježíše nakonec už tenkrát přivedly až ke katastrofě kříže). Následování znamená uvěřit, že plačící a ukřivdění a chudí jsou už teď blažení (nejen jednou, už teď!).

Uvěřit znamená SMÍŘIT svůj rozum zařizující se logicky a rozumně v tomto světě s Ježíšovým drsně nerozumným odevzdáním se Božímu království. Znamená to odevzdat budoucnost cizí, nikoli pouze své vlastní vůli. Uvěřit Ježíšovi znamená uvěřit, že tě nezachrání tvá usilovná bezúhonnost, počestnost, skutky zbožnosti, tvá upřímná snaha, tvá dobrá vůle, prostě nic z toho, čeho s poctivým úsilím můžeš dosáhnout sám. Ježíš ovšem toto všechno od tebe žádá, ale zároveň ti tvrdí, že nic z toho tě nezachrání: Jeho vlastní osud to tvrdí, vždyť on sám dopadl právě tak: Navzdory své bezúhonnosti, navzdory své poctivosti, své věrnosti životní pravdě jej nejvyšší legitimní náboženská autorita platně zavrhuje – a Bůh k tomu strašlivě mlčel!

Není to všechno nějaký osudný omyl? Tak se ptali všichni, kteří Ježíše znali: Otec mu přece dříve splnil každé přání: vracel slepým zrak, křísil mrtvé. V čem udělal Ježíš chybu, že se jeho osud tak strašlivě zvrtl? Toto dilema rozbilo víru Petrovu, zapřel své dosavadní následování a vrátil se k rozumnému životu rybáře. Nebyl sám, udělali to všichni. Rozumné vysvětlení opravdu neexistuje, to zjišťují všichni (Jan i Pavel, Jidáš i Petr). Víra nám dává pevné přesvědčení o věcech, které NEVIDÍME, svědčí nakonec autor listu Židům[2]. Také Janovo evangelium dochází v 12. kapitole nakonec k odkazu na tajemství, ale na podmínkách a kriteriích soudu nemění nic z předtím řečeného. Vyjadřuje to takto -čti J 12, 44-50: [3] Ježíšovy nároky nejsou jeho, ale Otcovy. Ježíšovi nepřísluší je kritizovat, Ježíš sám prostě poslouchá. Jeho osud není varováním, je světlem: Život schopný věčnosti není v tom rozumném, ale v poslušnosti Boží vůli. Přijmout Ježíšovo životní přesvědčení znamená přijmout Jeho poslušnost s tím, že služebník neví, co koná jeho pán (J 5, 15), ale věří mu, a proto „zůstává ve světle“, třebaže nerozumí.

Soud tedy je prudkým světlem vrženým na můj životní postoj. Toto světlo činí zřejmým, že žiji proto, abych svůj život uchoval, anebo žiji Boží vůli. Činí zřejmým, koho považuje za pána moje srdce, koho vlastně vposledku poslouchá a komu slouží: Pudu sebezáchovy? Pudu vládnout? Pudu zachránit aspoň zlomky rozkoše z věcí? Potřebám vlastního rozumu? Vlastní vůle? Anebo moje srdce poslouchá Pána Hospodina SKRZE Krista v Duchu svatém?

Co však je Boží vůlí? Tak se ptáme nejen jako Pilát, který o odpověď na otázku po pravdě ani nečekal. Ptáme se tak aspoň někdy v bezradnosti jako Nikodém. Co je Boží vůlí? Zákon? Prorocká napomenutí? Ježíšova modifikace Zákona v horské řeči? Ježíšovo „jediné“ či „nové“ přikázání?

Písmo v tomhle směru svědčí naléhavě v příliš mnoha směrech, proto žádný z nich nelze vypreparovat jako jediný postačující. Boží vůle není jen dána, ale DĚJE se. Nezbývá než ji trpělivě znovu a znovu hledat. I Ježíš ji nalézal a znovu hledal: Nechtěl jsi zápalné oběti, ale protesal jsi mi uši, říká o Ježíšovi list k Židům. Ježíš nás vybízí „čti znamení doby!“. Janův text vybízí: „Naslouchej slovu, slovo tě soudí, v soudu najdeš Boží vůli týkající se právě tebe.“

Matoušův úryvek vidí Boží vůli ve vydanosti bližnímu[4]: Teď si konečně můžeš oddechnout. Rozhodujícím při soudu je tedy něco zcela konkrétního, sice obtížného, ale přehledného a srozumitelného: Potřeby bližního. Bohu tedy jde o důsledný humanismus: Udělej svět lidským, protože Bůh se s člověkem solidarizuje. Rozum je tu konečně rehabilitován, i city přijdou na své, a zachráníš mnoho moderních hodnot. Albert Schweitzer také opustil teologickou katedru i život z víry a pracoval jako civilní lékař – a ctí ho celý civilizovaný svět. Pokušení ke zkratu, ke zjednodušení cesty. Pokušení přijmout rozkaz a nadále se řídit vlastním rozumem je schůdnější než v bdělosti naslouchat den ze dne, rok po roku. I Ježíš toto pokušení okusil v poušti [5] a nenalezl žádný rozumný argument, jen vůlí k věrnosti podepřel svou pokoušenou víru v jediného Pána své existence. I tento přehledný a jednoznačný Matoušův text o soudu říká něco víc, než to, že nebudeš souzen za nezdary, za selhání, za křehkost, za viny a omyly, ale za víru uzrálou v činy praktické blíženské lásky. Říká jasně, že poctivost vztahu k bližnímu, poctivost nesoucí konkrétní plody, poctivost uzrálá není ještě cílem lidské existence. Je podle Boží vůle jediným kriteriem poctivosti, vztahu člověka k Bohu. Ale není sama sobě cílem: MNĚ jste učinili. MNĚ jste neučinili. Text tě varuje. Nemáš-li místo Boha živého milovat omylem svou pouhou představu o Bohu, boha vysněného, tedy modlu, musí tě tento vztah vést ke službě k bližnímu. Ale neméně vážně tě varuje: Bližní není totožný s Bohem! Bůh se s bližním solidarizuje, ale neztotožňuje! Zcela zřejmé je to z Janova textu, který také naléhá na službu bližnímu.[6] Pánem a Mistrem nazýváme právem jen Ježíše, nikoli bližního. Bližní je hoden skutečné nepředstírané lásky. Ale bližní není Pánem, není tvou alfou a omegou, není ani počátkem, ani koncem. Dokonce není ani cestou, i cestou zůstává Ježíš sám. Nebudeš na cestě, kterou je Ježíš, nebudeš-li opravdově milovat bližního. Ale tvoje srdce patří Pánu, to on, ne tvé sympatie tě posílají k bližnímu. To jen on, ne tvé antipatie tě mohou od bližního odvolat a poslat sloužit jinému.

Boží vůli nelze jednou provždy uchopit, zformulovat. Boží vůli musíme znovu a znovu hledat v poslušnosti. To je ovšem samo o sobě úkolem beznadějně bezbřehým. A právě proto nás evangelium naléhavě zve k následování Ježíše: Ježíš totiž tímto bludištěm možností úspěšně pronikl k cíli. Jeho postup životem byl veřejně Hospodinem potvrzen jako neodvolatelně úspěšný, správný, pravý, Bohu milý. Ježíš je ten z lidí, koho Hospodin zachránil poté, co byl (podle Božího zákona právem) proklet a vyvržen ze společenství božího lidu. Ježíšova existence je tedy nepochybným znamením, kdy se spása děje. Ježíš je znamením KABOTH JAHVE slávy Hospodinovy, vždyť žije a jedná v moci a slávě i teď. Proto je cestou. Proto je světlem, které soudí konečnou smysluplnost či konečnou nesmyslnost každé lidské existence. Toto Světlo přichází. Nejen přišlo, nejen přijde. Toto světlo se děje už teď. Advent je naléhavou připomínkou, že Kristus je tu. Vánoce tě ujišťují, že Kristus se tě ujme, či se k tobě přizná a bude se s tebou solidarizovat před nebeským tvorstvem, přiznáš-li se k němu jako k jediné cestě.


[1] Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.

[2] Žd 11, 1

[3] Ježíš hlasitě zvolal: Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá, nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázáním je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.

[4] Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy. A budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: . Pojdťe, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Potom řekne těm na levici: Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. Tehdy odpovědí i oni: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného, nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? On jim odpoví: Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.

[5] Mt 4, 8-10

[6] Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem. a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13, 12-17):