Začátek dnešního evangelního čtení naznačuje, jak moc byli učedníci rozrušeni a zneklidněni představou, že od nich Ježíš odejde a navždy ho ztratí. Dělali si starosti o svou budoucnost a o to, jak zvládnou jeho nepřítomnost. Ježíš je ve své řeči na rozloučenou uklidňuje a znovu ujišťuje, že všechno nakonec dobře dopadne. Nejprve se však musí vrátit ke svému Otci, aby u něho připravil pro své učedníky věčný domov, v určenou dobu se pro ně vrátil a přivedl je k sobě do Božího království.

Ježíš učedníkům připomíná, že tuto cestu i cíl, k němuž má vést, dobře znají. Vždyť s ním až do této chvíle v naději na lepší a smysluplnější budoucnost sdíleli své životy, přečkali všechny obtíže s tím spojené a byli svědky mnoha jeho nevídaných zázraků. Z Ježíšových kázání i neveřejného působení se dozvěděli také o jeho spojení s Otcem i o brzkém příchodu Božího království. Ústy prvního z apoštolů dokonce Ježíše sami nazvali jako Syna Boha živého. Utrpení, které má za krátkou chvíli přijít, Ježíš několikrát předpověděl a učedníkům vysvětlil jeho smysl. Přesto učedníci nerozumí tomu, co jim právě Ježíš oznamuje, a na jeho řeč reagují zmatenými otázkami. Pro tuto chvíli totiž ještě nechápou, že právě Ježíš je cesta k Otci a ten, kdo zná a odhaluje základní pravdy o člověku i Bohu a kdo nabízí všem lidem věčný život. Neuvědomují si, že už Boha spatřili v Ježíši.

Často si kladu otázku, proč tenkrát učedníci Ježíšově řeči na rozloučenou neporozuměli, když ho přeci tak dobře znali? Co jim bránilo aspoň v posledních okamžicích, které mohli prožít se svým Mistrem, pochopit a přijmout, že právě skrze něho byl s nimi Bůh po celou dobu přítomen a že Ježíš přišel na tento svět proto, aby jim ukázal cestu Otci a přivedl je do Božího království? Z jakého důvodu se nenašel ani jeden učedník, který by dokázal plně proniknout do tohoto tajemství a uvědomit si, jak těžký zápas bude muset Ježíš podstoupit a o co se v něm hraje? Proč nikdo z nejbližších Ježíše v jeho utrpení nepovzbudil a nepomohl mu třeba tím, že by mu byl nablízku při jeho smrtelné úzkosti v Getsemanech, svědčil v jeho prospěch při soudním procesu v paláci velekněze, snažil se dosáhnout jeho propuštění před sídlem Piláta či mu aspoň pomohl nést těžký kříž na Golgotu? Vždyť i tak by se nejspíše naplnila předpověď o tom, že z těch, které Otec Ježíši dal, nebyl ztracen ani jeden. Shluk ozbrojenců přeci přišel zatknout pouze Ježíše, o jeho učedníky se nikterak nezajímal a s ohledem na nedostatek času nemohl mít nikdo pomyšlení na hromadný proces s přívrženci nového učení.

Ve skutečnosti však byla chaotická reakce učedníků na Ježíšovu řeč na rozloučenou i jejich pasivita po zatčení Mistra lidsky naprosto pochopitelná a já bych na jejich místě určitě nejednal jinak. Učedníci totiž vyrůstali a pohybovali se v prostředí, které mělo zcela jinou představu o Mesiáši, jeho poslání a činech. Navíc úzkost z blížícího se odchodu Ježíše a jeho neodvratné smrti musela v učednicích vyvolat pochopitelný strach, nikoliv naději, že nakonec vše povede k dobrému.

Až poté, co Ježíš svůj zápas vyhrál a po svém vzkříšení se ukázal svým učedníkům, byli jeho nejbližší schopni pochopit a přijmout, že On je skutečně tou jedinou cestou k Otci. Teprve po přemožení smrti a překonání strachu z ní, jakož i po následném Ježíšově nanebevstoupení, mohli učedníci porozumět tomu, že jeho návrat k Otci nebude pro ně ztrátou, nýbrž naopak posilou pro jejich modlitbu a konání, která jim s nově nabytou odvahou pomůže činit stejné a třeba i větší skutky, než vykonal jejich Mistr za svého pozemského života.

Základní pravdě naší víry, podle níž je Ježíš cesta k Otci, porozuměl mezi prvními jáhen Štěpán, který se o její pravdivosti přesvědčil po své dlouhé řeči před radou, v níž se k Ježíši přiznal. V okamžiku své smrti totiž uviděl Ježíše, jak stojí v nebesích po pravici Boží. Na skutečnost, že Ježíš je kvůli svému spojení s Otcem základním kamenem života každého z jeho následovníků, upozorňuje rovněž autor dnešního čtení z epištoly, který se tím snažil povzbudit rozptýlené skupiny křesťanů v jejich utrpení a strádání.

Oproti učedníkům dnes tedy již bezpečně víme, že Ježíš je cestou k Otci, po níž se nakonec dostaneme do Božího království, pokud si to sami nepokazíme. Na této cestě pak můžeme během našeho pozemského života modlitbou prosit o sílu k činům, které bychom sami nikdy nedokázali vykonat, ani si je neuměli představit.

Kéž nám naše vlastní představy o druhém příchodu Spasitele na zem a úzkosti, jež tomu zřejmě budou předcházet, nezabrání jednou poznat, že se k nám Ježíš opět vrací. Věřím však, že i když na jeho návrat budeme reagovat stejně zmateně jako jeho učedníci během řeči na rozloučenou, tak nám to ve své velkorysosti odpustí a stejně si nás vezme k sobě do věčného domova, ve kterém nám nyní připravuje místo v mnoha příbytcích. Amen.