V dnešním prvním čtení k nám zazněla Izaiášova slova z prostoru babylonského zajetí. Izraelitům v objektivně beznadějné situaci, ukázal prorok skvělou budoucnost. Samotný Izrael si nikdy nemohl myslet, že přemůže přesilu babylonské říše. To může jenom Hospodin. I z takové situace vytvoří novou cestu, tak jak to udělal při vyvedení Izraele z Egypta. Takový je Bůh Izraele – udělá něco tak nemožného, jako je cesta uprostřed vod. Prorok vyzýval lid, aby si už nepřipomínal nedávnou neslavnou minulost, za které se Izrael dostal do babylonského zajetí. Byla to minulost, plná nevěry a odpadů od Hospodina. Bůh tvoří nové cesty i do budoucnosti, není vázán špatnou lidskou minulostí. Vyvolený národ si Bůh stvořil pro sebe. Izrael mu patří, proto se o něj stará. My smíme věřit, že to platí také o novém lidu smlouvy, o církvi, o nás.
Obsahem žalmu byla radost poutníků nad změnou jejich údělu. Navrátili se z babylonského zajetí a byli už svobodní. Žalm zpívali při vstupu do Jeruzalémského chrámu jako přípravu na setkání s Hospodinem. Vyznávali tímto zpěvem, že Hospodin změnil jejich úděl a přiznávali, že jsou jako ve snu, tak veliký byl jejich důvod k radosti. V nás mohl žalm vzbudit otázku, zda ještě očekáváme nějaký Boží zásah ve svém životě nebo jestli jsme si alespoň někdy jeho zásahy v našem životě uvědomili.
Apoštol Pavel si Boží zásah ve svém životě uvědomil zcela jistě. Sám na sobě zažil, jak se setkáním s Kristem jeho život úplně změnil. Objevil v Kristu Ježíši něco tak nového, nevídaného a pravdivého, že pro něj chtěl žít a zemřít v naději, že s ním vstane i z mrtvých. Pochopil, že žije jako ostatní lidé jenom z milosti Boží a že zachovávání zákona, kterému se jako farizeus učil a to zřejmě velmi dobře, mu nepomůže. Neučiní ho před Bohem spravedlivým, a proto se toho mohl vzdát ve prospěch víry. Poznání Ježíše mu umožnilo „život v něm“. A to mu bylo nade všechno. Takový způsob života, který má cenu, která převyšuje všechno ostatní. Moc Kristova vzkříšení byla pro Pavla tím, co nesneslo srovnání s jakoukoliv jinou mocí nebo výhodou. Pavel na ní stavěl. A protože ji poznal, šel za Ježíšem, i s rizikem, že může šlápnout vedle a doplatit na to. Všechno ostatní co dosud poznal nebo získal, bylo pro něj najednou bez jakékoliv ceny. Už se nechtěl ohlížet zpátky, věděl, že paměť blokuje tvůrčí energii a svazuje. Tyto skutečnosti byly obsahem listu Filipským, který jsme dnes slyšeli ve druhém čtení.
Příběh Janova evangelia nás přivedl do blízkosti Jeruzaléma, do Betánie ve které žili Ježíšovi přátelé – sourozenci Lazar, Marie a Marta. Ježíš se u nich doma cítil dobře a chodil k nim rád i se svými učedníky. Každý ze sourozenců má v příběhu své místo: Lazar, jako svědek toho, že Ježíš je Pánem života a smrti, sedí s Ježíšem u stolu. Marta, která před Lazarovým vzkříšením sama řekla Ježíšovi „Ty jsi Mesiáš, syn Boží“, je obsluhuje. Marie volně projevuje své city i svou zbožnost. Jakoby dům v Betanii byl modelem pro budoucí církevní společenství, zábleskem Božího království. Tělem, jehož údy se vzájemně doplňují. Jsou společenstvím, které ve vzájemné souhře hostí na večeři Ježíše ve svém středu.
Bylo v tom jakési prorocké počínání, když Marie vzala libru velmi drahého pravého nardového oleje, pomazala Ježíšovi nohy a otřela mu je svými vlasy. Sklonila se k jeho nohám v láskyplném uctívání, z radosti že je v Boží blízkosti, v touze po dotyku, který neznamená vlastnit, ale být spolu s druhým. Mazala mu nohy vlastně v předstihu, jako by věděla, že k tomu už nebude mít příležitost. A dům se naplnil vůní toho oleje, tak jako se šíří láska a naplňuje všechno kolem. Sdíleli Mariinu službu lásky všichni přítomní? Možná ne, ale jen Jidáš protestoval hlasitě. Řekl, že olej by se dal zpeněžit. Nešlo mu však o chudé, peníze nebo část z nich chtěl asi využít ve svůj prospěch.
Jidášův vyjádřený nesouhlas zastavila Ježíšova slova „Nech ji…“. Ježíš dovolil Marii, aby byla pro tuto chvíli tak štědrá až marnotratná. Nechtěl nepřijetím daru zranit její zbožnost, lásku a vděčnost. Věděl, že je to možná naposledy kdy mu někdo z jeho přátel teď může ještě něco dát. Dál bude už dávat jenom on.
Proto říká: „Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky“. Chudí budou vždycky, vždycky jim budete moci prokazovat milosrdenství, vždycky se budete mít o koho starat.
Liturgické texty dnešní neděle nás mohly ujistit o tom, že Bohu patříme a proto se o nás stará, že nové cesty má také pro naši budoucnost a nezáleží na tom, co jsme v minulosti pokazili. Mohly nás také vést k zamyšlení se nad tím, jak moc se změnil náš život poznáním Krista. Poučit nás mohly v tom, že není dobré se nechat svazovat tím, co máme, známe nebo jsme zažili.
Bylo by dobré a spravedlivé, kdyby v nás vzbudily otázku: Jak my můžeme vyjádřit svou lásku a vděčnost Ježíšovi za to, co pro nás vykonal?