Země plná Hospodinovy milosti

Pavla Stašová
Jl 2, 23-32; Ž 65; 2Tm 4,6-8.16-18
23. 10. 2016, Hradec Králové
30. neděle v mezidobí, cyklus C

Naše země a naše životy jsou plné Hospodinovy milosti, jen kdybychom se uměli dobře dívat.

O Boží přítomnosti uprostřed svého lidu a jeho péči o tento lid nás ujišťoval prorok Joél v dnešním prvním čtení. Za co všechno bychom měli být Bohu vděčni, a z čeho všeho máme důvod radovat se, nám připomenula slova žalmu. Ve druhém čtení jsme slyšeli pravděpodobný odkaz apoštola Pavla, který pro nás může být povzbuzující. Ani předtucha blízké smrti v Pavlovi nevyvolala žádné chmurné myšlenky ani strach. Spoléhal totiž pevně na to, že Bůh je věrný svým zaslíbením. Věřil, že Pán je stále s ním a dává mu sílu. Uchoval si víru i uprostřed nepříznivých okolností, ve vězení a před soudem, i když ho všichni opustili. Bojoval až do konce a proto se mohl těšit na život v Božím království. A těšil se, že tam nebude sám.

Co nám mohlo objasnit dnešní evangelium? Slyšeli jsme v něm Ježíšův příběh o modlitbě farizea a celníka: Dva muži se přišli modlit do chrámu. Jak rozdílní to byli muži. Ten první byl farizej, vzor spolehlivosti, poctivosti, vzornosti v přísném dodržování Zákona. Byl to vlastně příslušník lidové náboženské elity, která vznikla již ve vyhnanství a nahradila tehdy zničené kněžstvo. Snažil se žít poctivě a velmi intenzivně zbožně. Farizeové byli většinou chudí řemeslníci. Ten druhý byl celník. Celníci byli lidé všeobecně ve společnosti opovrhovaní, patřili do vrstvy politicky, hospodářsky a společensky vlivných osob, byli považováni za vyděrače, kolaboranty, podvodníky (dnes bychom řekli „tuneláře“). Vydělávali na tom, co z lidí vydřeli. Mohli být i dost bohatí. Všeobecně byli považováni za „hříšníky“.

Proč se přišli tito muži modlit do chrámu? Mohli se přece modlit kdekoliv. Chrám byl místem společné modlitby, pro Židy bylo velmi důležité dávat své náboženství veřejně najevo. Oni ale zřejmě přišli individuálně, pravděpodobně chtěli s Bohem mluvit sami, chtěli si ujasnit, jak spravedliví jsou v Božích očích. Celník prosil Boha, aby se nad ním hříšným smiloval. Uvědomil si svoji vinu i to, že se musí změnit. Tou změnou ale dostane sebe i svou rodinu do velmi nepříznivé situace. Ví, že k jeho pokání bude patřit nejen změna zaměstnání, ale také náhrada škody, tedy navrácení neoprávněně získaného jmění, zvětšeného ještě o jednu pětinu. Zřejmě si už ani nepamatuje všechny, které ošidil. To je zoufalá situace. Ví, že na sebe se spoléhat nemůže, že tohle sám nezvládne. Proto se obrací k Bohu a věří, že on jeho prosbou nepohrdne, vždyť jeho milosrdenství je bez hranic a jedině on mu může pomoci. Celník odešel po své modlitbě jiný! Je ospravedlněn Boží láskou, je mu odpuštěno. Věří, že ho Bůh navzdory všem jeho selháním miluje, spolehnul se na jeho lásku, na jeho milosrdenství a stal se před ním čistým. Farizej odešel tak jak přišel, nezměněn. Abychom lépe pochopili proč, připomeňme si, jak se to vlastně modlil: „Bože děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé – lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo jako tento celník“. Ani ho zřejmě nenapadlo, že všichni lidé takoví nejsou. Všechny vhodil do jednoho pytle, jen on sám vyčnívá jako vzor spravedlnosti a čistoty. Byl sebestředný a pyšný na svůj způsob života, na své zásluhy. To jeho pýcha úplně znehodnotila jeho poctivost a spravedlnost. Všechny jeho dobré skutky zakrývaly tvrdost jeho srdce a jeho pohrdavý postoj k druhým. Stojí před Bohem jako ten, kterému je vlastně Bůh zavázán – ne jako ten, který je Bohem obdarován.

I když Ježíšův příběh mluví o modlitbě, není pouze o ní. Jak vysvětluje evangelista, Ježíš ho řekl lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali. Dnešní evangelijní příběh nebyl tedy pouze o tom, jak se modlit, ale i o tom jak žít, jaký by měl být náš správný postoj k Bohu a k druhým. Pýcha znehodnocuje každý náš dobrý skutek, vzdaluje nás od Boha i od druhých. Pokora je nezbytnou podmínkou pro to, aby nás Bůh mohl pozvednout a my tak mohli zakusit jeho milosrdenství, které má moc zaplnit všechnu naši prázdnotu.