Ty apokalyptické texty na mne nepůsobily nikdy hrůzostrašně, spíše jsem je přecházel s nezájmem. Říkal jsem si, že žijeme náš život i víru tady a teď a příliš se zaobírat zvěstmi o konci všeho je vlastně zbytečné. Nevíme, kdy konec všeho bude. Podle Marka to nevěděl ani Ježíš. Nemusíme se tedy starat, kdy „ony dny“ nastanou. Když to bude, určitě to nepřehlédneme.  Bude to jako s fíkovníkem, který dlouho zimuje a pak náhle vyraší – a léto je tady. Žádná předběžná znamení, žádné malé větvičky. Nedá se předpovědět, kdy to bude, ale až to bude, nebudeme potřebovat žádné proroky.

Říkal jsem si, že je ale dobré se nějak psychicky nachystat na to, že když by to přišlo, budou to dny drsné. Slunce přestane svítit a potemní i měsíc, hvězdy budou padat. Tedy nejen pozemský, ale i nebeský (Bohem ustanovený) řád věcí se rozpadne. Těžko brát takto chápaný onen den jako znamení naděje, člověk aby se toho Syna člověka trochu bál.

Židé ale podle všeho onen den ale chápali jinak. Ne jako přetržení současného času, ale jako jeho naplnění. Jakoby pro ně onen den dával pečeť na celou historii vyvoleného židovského národa, byl razítkem na konci historie, smyslem celé historie, nikoli vykořeněním historie. Celý příběh národa směřuje k onomu dni. Znamenalo by to, že v onom dni nebude náš osobní a společný život vyvrácen a přetržen, ale dostane definitivní smysl.

Pro apoštola Pavla pak už nejde o úsvit, už žijeme podle něj ve světle onoho dne. Pavel věřil jako správný farizeus, že v oněch dnech nastane vzkříšení mrtvých. A hle Ježíš z Nazareta už z mrtvých vstal – jako první ze všech, onen den musí být tedy zde! Také znal slovo proroka Joele: Potom se stane, že vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mládenci budou mít vidění A hle křesťané zjevně prorokují a mají jiná charismata, dary milosti – Duch je na ně tedy už vylit. To jsme četli u Pavla i dnes: nemáte nedostatek v žádném daru milosti, píše Pavel do Korintu. Pavlovská apokalyptika je apokalyptika už probíhajícího posledního dne. Ten den už je tady, máme žít v jeho světle, oči pro vidění světla dne otevírá Duch, kterého křesťané dostávají.

Je dobré věřit spolu s Pavlem, že onen den již nastal, že jsme v jeho plném světle a dychtivém očekávání zjevení našeho Pána Ježíše Krista. Ten Syn člověka přicházejícího v oblacích není žádný anděl smrti. Je postavou veskrze kladnou, už shromáždil anděly a ve finále onoho dne shromáždí i nás.

Výhodou víry, že už žijeme ve světle úsvitu či dokonce plného světla onoho dne je také to, že pochopíme, že cesta ve světle tohoto dne připomíná někdy cestu temnotou. Třeba Izajáš v dnešním čtení říká, že: Tvá svatá města se stala pustinou, Sijón se stal pustinou, Jeruzalém je zcela opuštěný. Padly tedy pro něj ty nejposvátnější, nejzákladnější náboženské jistoty. Jistoty, na kterých dlouho svět stál, padají i dnes. Už asi padá to, co určovalo dlouho poválečný běh Evropy, tady v Duchcově na radnici se zachvívá zřejmě nějaká elementární lidská ochota se držet principů. To musí být asi hodně demoralizující.

Věřit s apoštolem Pavlem, že náš každodenní život už probíhá ve světle onoho dne má i další výhody. Učí se nebát situací, kdy padne i naše křesťanské sebevědomí, naše křesťanské zásluhy. To zná ale i Izajáš: Všichni jsme jako nečistý a všechny naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho. Všichni jsme zvadli jako listí a naše viny nás odnášejí jako vítr.

Naše bdělost má být v tom, abychom se nespletli, aby temnoty přítomnosti a budoucnosti, temnoty smrti a temnoty našich vlastních srdcí nám nikdy nezastínily světlo přítomné a přicházející, to bychom nebyli připraveni a spali bychom. Poslouchejme znova: nejen pády vnějších jistot, ale naše vlastní hříchy, situace kdy naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho, nic nám nesmí zastřít vlídné světlo, které už v temnotě svítí, onu sílu, která nás už přichází zachránit a zachrání nás tím, že už patříme Synu člověka a budeme jím definitivně zahrnuti do jeho shromáždění na konci oněch dnů. A on sám se jistě postará, abychom obstáli a byli pavlovsky řečeno bez úhony až do konce.

Určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane – žádné pokolení totiž nemine cesta temnotami za světlem Kristova druhého příchodu.

Přijměme, že onen den už nastal, Duch je už vylit a příchod Syna člověka je blízko, velmi blízko.