V dnešních textech můžeme najít jakoby dva různé příběhy. První je dobře uvěřitelný příběh lidí, kteří se všichni narodili z vůle těla či z vůle muže (cituji tu genderově nevyváženou janovskou formulaci). Cesta životem takových lidí je leckdy klopýtavá, dnešní Jeremjášovo proroctví zní do situace, kdy taková cesta, zde dokonce cesta celého národa, je v etapě přímo beznadějné: Izraelité jdou do zajetí, snad s pláčem a úpěnlivými prosbami, ale bez zjevné naděje na záchranu. Jeremjáš ale doufá, že lidský příběh není ponechán samému sobě: Změním jejich smuteční obřady v jásot, potěším je a místo jejich žalu jim dám radost. Kéž je všem příběhům, které se zdají nad lidskou sílu, naděje dodána, vždyť Hospodin vyplatil Jákoba, vykoupil ho z ruky silnějšího nežli on (citace z dnešního žalmu).

Ten druhý příběh dnešních textů je přímo kosmický a je narozdíl od toho prvního příběhu k neuvěření. Nasloucháme se zatajeným dechem křesťanským mýtům o počátku a konci, slyšíme, co bylo před stvořením světa a co bude na konci všeho. Mýty jsou napsané vznešeným i složitým jazykem, čteme, že v kořenech všech věcí (zřejmě tedy i v kořenech všech cest do zajetí?) je Boží stvořitelské světlo, které nikdy nebude pohlceno temnotou. Podle Ef jsme byli Bohem vybraní před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce. Před založením světa jsme byli vybráni? Jak tomu máme rozumět?

Podle janovského mýtu je i naše přítomnost vlastně kosmická – už nyní máme moc být Božími dětmi  – to je kosmický obraz. A konečně, na konci všeho (cituji: až budou naplněny příhodné časy) pod Kristovo panování bude uspořádáno vše – také všechny příběhy lidí a jejich pláčů a jejich zajetí a jejich pohřebních obřadů skutečných, nebo pohřbívání nadějí do budoucnosti atd. Kosmický příběh před-počátků a konců všeho, příběh i naší kosmické přítomnosti jako Božích dětí – jak se v tomto příběhu najít?

Řekněme nejprve, že lidé toužili ten svůj lidský příběh spojit s těmi kosmickými, božskými. A dnešní kosmické mýty právě tvrdí, že ať už naše lidské příběhy vypadají jakkoli, jsou součástí příběhu kosmických dějin spásy. To nabízí pevnost i naději: není vlastně nic, co by nezačalo z Boží ruky a není nic, co by v ní nakonec neskončilo.

Vzpomněl jsem si na rabínskou představu, že k tomu, aby mrtvý byl vzkříšen, postačí, aby byl zachován třeba malý kousek nějaké jeho kosti. Ten kousek Bůh vezme, obalí vším potřebným a člověk bude vzkříšen ze smrti do života. Jeremjáš prorokoval, že Hospodin zachránil svůj lid, ostatek Izraele. Bude tedy zachráněno to, co z Izraele zbude, nebo lépe to, co z něj Hospodin vybere. Ten „ostatek“, podobně jako ona zbylá kůstka v této představě spojuje ony dva příběhy, lidský a kosmický a můžeme si představit, že i z našeho života – z  našeho lidského příběhu – bude něco malého vybráno jako chvála Boží slávy v Kristu.

Kéž ale neuvažujeme, které kosti a které naše projekty budou nebo dokonce již jsou chválou Boží slávy. Nevíme to a není to moudré zkoumat, protože je to Hospodinovo milosrdenství, jeho milost za milostí, které jsou suverénním aktérem spojování oněch dvou příběhů. Evangelium je pak o tom, že k tomu spojení už došlo, Bůh sám už svůj příběh s příběhem lidí propojil – Slovo se stalo tělem – o to propojení se tedy nemusíme a nemáme snažit my.

Moudřejší je žít společně takříkajíc třetí příběh dnešních textů: příběh víry a naděje, že spojení příběhu lidského a Božího už nastalo a my se z něj můžeme radovat. Víme to a dnes jsme to znovu slyšeli: Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo očekávají na jeho milosrdenství, říká žalmista. Chválou Boží slávy budeme my, kteří jsme již předtím doufali v Krista, jsme slyšeli v Ef, a konečně Božími dětmi (tedy kosmickými Božími dětmi) už jsou ti, kteří věří v jeho jméno, píše Jan.

Ten třetí příběh, příběh naší víry a naděje, rozhoduje a ten máme žít, v četbě Písma, v modlitbě a liturgických slavnostech, ve službě a bratrské lásce (genderově vyrovnaně i sesterské). Jsme tu od toho, abychom si vzájemně dosvědčovali, že jsme skutečně – cituji – uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, že jsme uvěřili a doufáme v toho Krista, skrze něhož byly stvořeny kořeny všeho a pod jehož hlavu bude vše znovu uspořádáno. A důvěra v „kosmického Krista“ se otevírá skrze důvěru v jeden konkrétní lidský příběh – příběh Ježíše z Nazareta, skrze něj můžeme doufat ve smysluplnost příběhů našich.

Pokud bude žít takový příběh víry a naděje v neutuchající Boží milost za milostí, která nám stále znovu potvrzuje, že lidské příběhy jsou přijaty do Božího vesmírného příběhu, zazáří jistě i nějaká ta kůstka našeho života k Boží chvále a její světlo tma nepohltí.