Dnešní texty nabízejí dvě velká povzbuzení.

První povzbuzení je, že zlu můžeme čelit. Onen příběh o Ježíšových pokušeních na poušti je „typovým“ příběhem pro nás. V Matoušově evangeliu je Ježíš bezprostředně před dnešním úryvkem pokřtěn a označen za Božího syna, toho milovaného, ve kterém Bůh nalezl zalíbení. A to je i náš příběh: i my jsme ve křtu také přijali, že jsme Božími dětmi, těmi milovanými, ve kterých Bůh nalezl zalíbení. Ježíše, jak píše Matouš, do pustiny zavedl sám Duch, tedy pustina do jeho životu měla patřit. A to je i náš příběh: součástí našeho života jsou různé pustiny, do kterých jsme životem přivedeni. A součástí našich životů jsou i pokušení, jak se strastem vyhnout pomocí zkratky, jak si ulevit a nemuset místo toho namáhavě zůstávat svým myšlením, slovy i činy v postoji Božího dítěte, v situaci zátěže a únavy.

Pokušení na poušti Ježíšovi nabízejí levnější životní cesty, než byla ta, kterou nakonec absolvoval. Ježíš zřejmě měl na to, aby si získal lidí tím, že je nasytí fyzicky nebo citově, že jejich kameny promění v chleby. Měl zřejmě na to, aby se stal zázračným náboženským vůdcem, kterého budou sami andělé nosit u Božího chrámu. Ježíš měl zřejmě i na to, aby začal lidem vládnout jako skutečný král, nejspíš ten nejlepší, nejmoudřejší a nejlaskavější, jaký kdy žil. Všechny tyto životní příležitosti ale Ježíš odmítá, protože to prostě neměl být jeho styl Božího synovství, jeho životní cesta.

Pokušení na poušti jakoby nedávají pozitivní odpovědi, jak s Bohem jít, říkají spíše, kudy cesta nevede. Hledání konkrétního našeho způsobu života s Bohem, cesty, jak konkrétně já mám být Božím dítětem, není jednoduché. Život křesťana je cesta bez pevných zajištění, bez pevných pravidel, a často o hladu po smyslu, který je třeba hledat a ve který je třeba doufat každý den. Kéž si situaci příliš nezjednodušíme. Dobře to ukazuje slovní přestřelka Ježíše se satanem, kdy obě strany používají biblické citáty. Ale smysl dané situace může zneužití biblického citátu zatemnit, místo toho Ježíš používá stejné Písmo, ale chce s jeho pomocí nalézat to dobré a odmítat to zlé. Toto Ježíš to po svém křtu dokázal, dokážeme to jistě i my – v síle našeho křtu.

Je tu ale ještě druhé velké povzbuzení z dnešních textů a to pro situace, kdy se nám odolat zlu nepodařilo a nedaří. Dnešní texty jakoby navrhují: nepanikařit. Když podlehneme překažeči (satan je ten, který překáží příběhu našeho Božího dětství v našich životech), nic není ztraceno. Pavel v dnešním textu vypráví kosmický mýtus dobra a zla, od Adama po Ježíše. Na tomto kosmickém příběhu vyznává svou víru, že žádný případ, kdy to zlé v našich životech zvítězilo – a třeba ještě zvítězí – není posledním slovem. Pavel zde používá svůj oblíbený termín spravedlnosti, a víme, že, když Pavel řekne spravedlnost, míní tím vždy Boží spravedlnost a Boží spravedlnosti rozumí tak, že je to vlastně Boží milosrdenství. Pokud popojdeme kousek na cestě zla, kosmické vítězství Krista nad zlem zaplatí tyto naše porážky, Božími dětmi zůstáváme.

Dnešní žalm 32 nabízí půvabnou cestu, jak se vyrovnat se situacemi, kdy se nám nepodařilo dostát zaslíbení, že zlu můžeme odolat: Pak jsem ti svůj hřích oznámil; svou vinu jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe svá přestoupení Hospodinu. A tys sňal vinu mého hříchu. Každý náš hřích vlastně odráží to jediné: ztratili jsme ze zřetele vztah k Hospodinu a pak jsme se začali stydět, že jsme před Hospodinem nazí. Pro takové situace jsou ale pro nás připravena ujištění, že stále platí toto je můj syn, milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení – toto je moje dcera, milovaná, v níž jsem nalezl zalíbení. Žalm 32 nabádá, abychom své místo v kosmickém příběhu našeho božího dětství znovu přijali jednoduše tím, že přiznáme, že jsme ho opustili. My, kteří jsme už skrze křest spatřili vanutí Ducha, na tom jsme tak, že pokud naše odmítání nevyznáme, budeme se trápit: Když jsem mlčel, mé kosti chřadly, neboť jsem celé dny naříkal.

Obě povzbuzení dnešních textů nabízejí nám křesťanům dobrý život. To neznamená, že se nám bude dobře dařit podle měřítek úspěchu. Budeme stále procházet po přiměřený čas (40 dnů nebo 40 let) místy kamenitými, leckdy s pocitem, že těch kamenů je až příliš, že už bychom se rádi najedli. Budeme žít s občasnou chutí konečně nějak okouzlit ty druhé a – jistěže laskavě – je přinutit, aby konali podle našich přání. Ale pokud se toto nebo cokoli jiného stane na úkor otevření se Božímu vztahu k nám, pak to není naše cesta, ale zkratka.

A když si nějakou zkratku vybereme? Dobře, kus zla díky nám dostane prostor, ale na celém kosmickém příběhu, jehož jsme součástí, se podstatně nezmění nic.

Statečnost je třeba v obou polohách tohoto našeho dobrého života. Je třeba statečně vytrvat v dobrém i statečně se přiznat, když se nám to nepodařilo. Přiznání se k vlastnímu hříchu nevyžaduje méně statečnosti než vytrvat v dobrém. Ale – svůj hřích jsem neukryl, říká žalmista. Vyžaduje statečnost si připustit poznání, že jsme nazí.

K dobrému životu potřebujeme obojí druh statečnosti a postní doba je dobrý čas k tomu být statečný.