Do života se vstupuje smrtí

Martin Šály
Jer 31,31–34; Ž 51,1–12; He 5,5–10; J 12,20–33
22. 3. 2015, Duchcov
5. neděle postní, cyklus B

Těmito slovy naznačoval, jakou smrtí má zemřít.

To je řeč o smrti, já přitom věřím, že největší lidská síla, kterou máme, je vůle k životu, starý Freud tomu říkal „pud k životu“. V nejrůznějších situacích, bez ohledu na věk, stav nebo situaci, přece lidé žijí a chtějí žít a nikoli umřít, chtějí si život zachovat a rozmnožit, předat ho nějakým způsobem dále. Chráníme život svůj a svou budoucnost, chráníme život a budoucnost našich dětí a našich bližních, chráníme smysl své práce, chráníme své sny o budoucnosti našeho života, o jeho smyslu a naplnění. Jsme naprogramováni k tomu, abychom žili a svůj život naplnili.

Ježíšovské křesťantví z tohoto pohledu hovoří řečí jako z jiného světa: Kdo má rád svůj život (v našem textu se to psyché překládalo jako duši), hubí ho; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání ho k životu věčnému. Člověku to zní drsně, protože to jde přímo proti oné samozřejmě prožívané zkušenosti a touze hájit svůj život, tedy onen – jak to zde stojí – život v tomto světě. Klíč k porozumění je v tom, že se zde skutečně hovoří o dvou životech – o „životě v tomto světě“, který dobře známe; ten druhý život je život věčný, jak to tu stojí. Co je to ten život věčný? Já to bohužel nevím. Ale ať je to, co je to, má mít ten „život věčný“ podle dnešního textu velkou sílu, která se dokáže poměřit s tou největší sílou, kterou – jak si tedy myslím – disponuje člověk: tedy ona síla z touhy žít.

Jde o dva různé životy, ale myslím, že dnešní texty ani zvěst evangelia nemíří k nějakému souboji těchto dvou životů. Evangelium křesťanské víry přijímá, že celý náš „život v tomto světě“ je už do toho druhého, věčného či nebeského života ponořen, tak, jako je ryba ponořena do vody.

Ten život nebeský nevidíme očima, nemůžeme dokázat, že existuje, nedokážeme si ověřit, že jsme se vším naším životem v tomto světě ponořeni ve vodě nového života. Máme důvěru a naději, že ponořeni do tohoto nového života jsme a zůstaneme i v situacích, které vypadají neživotaschopné – ten nový život slibuje Jeremjáš těm, kteří odcházejí zemřít do babylónského zajetí, slibuje dar nového života podle nové smlouvy.

Vnímat ponoření svého života v tomto světě do života věčného může jen ten, kdo věří a doufá, že do tohoto nového života ponořen je a bude. Náš život je životem, ve kterém Hospodin už díky Kristu zapsal svůj zákon do našeho nitra. V našem nitru je zapsáno, že Hospodin – cituji Jeremjáše – odpustil naší vinu a na naše hříchy již nevzpomíná. Kdo přijme, že je mu odpuštěno, že nemá vůči Hospodinu žádné dluhy, že už je součástí tohoto nového a věčného života přijetí samým Bohem, ten získává postupně zvláštní svobodu: přestává se bát smrti a dokáže nějak usměrnit tu největší sílu lidskou sílu k zachování svého života v tomto světě.

Síla zkušenosti, že se nemusíme zabezpečovat před Hospodinem skrze nejrůznější oběti, protože jeden velekněz podle řádu Melchizedecha už před Hospodinem je dostatečnou obětí za nás všechny, ta síla svobody, že je nám nový, věčný, nebeský život už darován v tomto životě, ta onu snahu uchovat si svůj život dokáže přesměrovat.

Pokud jsme totiž osvobozeni k tomu, že jsme součástí života nebeského, jsme už v bezpečí a můžeme se starat spíše o zachování života druhých, nikoli života svého. Vydat se za život jiných přitom představuje riziko ztráty života vlastního, ne nutně fyzicky, ale riziko ztráty budoucnosti vlastního života – na starost o smysl a budoucnost vlastního života nezbývá čas ani energie. Ale Jan to říká velmi jasně: do života nebeského se vstupuje právě smrtí, tedy skrze vydání života v tomto světě druhým. Jsme zrnem, které se buď uchová na nějakém suchém chráněném místě, nebo padne do země, aby se druzí najedli. To je Ježíšova cesta  a jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník.

Toto rozdávání pozemského života druhým je velekněžská služba Ježíšova podle dnešního úryvku v listu Židům. A právě toto je součást křtu, který budeme obnovovat o Velikonocích – při této obnově budeme ochotni znovu symbolicky zemřít a nabrat do rukou vodu jediné jistoty, kterou máme, totiž že ten druhý, věčný, nebeský život nám už darován byl, osvobozuje a ještě nás osvobodí k životu a umírání pro druhé.

Neprocházejme tímto postním obdobím, abychom se stali lepšími nebo zabezpečili lépe svůj život. Procházejme zbytkem postu, abychom se stali svobodnějšími: kdo ví, že je zachráněn, již sám sebe zachraňovat nepotřebuje a může jít Ježíšovou cestou: svědčit slovem a činem druhým, že i oni mohou uvěřit, že jsou ponořeni ve vodě nového života, i když se třeba zrovna vydávají – jako ti jeremjášovi posluchači – na cestu, ze které se asi nevrátí. Kdo uvěří, už ale v tom novém životě zůstane, ač ten život v tomto světě bude občas vypadat všelijak.