Pojďme si představit dnešní úryvek evangelia jako příběh, který se odehrává před našima očima. Uvidíme Ježíše, jak se zřejmě začíná vyrovnávat s tušením, že jeho úsilí o hlásání a zpřítomňování blízkosti Božího království nemusí dopadnout – lidskýma očima viděno – úspěšně. Ježíš předtím uvěřil, že Boží království je blízko a on sám v příběhu jeho příchodu má svou aktivní roli. Kříž nyní do Ježíšových nadějí nezapadá a Ježíš se začíná s realitou kříže vevnitř i nahlas potýkat. Petr nerozumí a Ježíše kárá. Ježíš se ale potřebuje smířit se svým skutečným životním osudem a Petr mu v tomto smiřování nepomáhá. Ježíš proto Petra prudce odmítá jako překažeče a komplikátora na cestě smíření, jednání, které překáží a komplikuje, je vskutku satanské.

Pro Ježíše to nebyla lehká práce se smířit se svým tušeným životním osudem, udržet si víru ve smysluplnost svého životního usilování, naději v budoucnost, v plodnost své životní cesty. Podobně obtížné to měl Abraham, když byl na některé věci prostě už příliš starý. Ani pro nás není lehké, když si připadáme příliš staří, nemohoucí, málo schopní, zahnáni životem do nějaké slepé uličky, nebo když si připadáme příliš utopení ve svých hříších. Do takové situace zní nabídka, že se o smysl, budoucnost a plodnost našeho života postará sám Hospodin, že si nemusíme dělat starosti.

Tuto nabídku jsme si nezasloužili, přímo padá z nebe od Boha samotného. Abramovi Hospodin nejen sdělí své vyvolení, ale řekne také: choď stále přede mnou, buď bezúhonný. To myslím není výzva, aby se Abraham choval mravně, ale je to součást Božího vyvolení, Bůh Abrahamovi bezúhonnost jeho budoucích cest daruje jako součást svého zaslíbení. Abraham bude bezúhonný, protože Bůh ho ze svého rozhodnutí prohlásí i učiní bezúhonným. Stačí, když Abraham Bohu uvěří, Boha bude poslouchat a Boží nabídka se stane platnou smlouvou, která zavazuje samotného Boha. A Bůh jistě plní své slovo.

Pavel Abrahamův příběh dobře pochopil a uvěřil, že nabídka bezúhonnosti před Hospodinem se rozšiřuje na všechny lidi díky smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Spravedlnost v Pavlově pojetí není výměna. Ona smlouva s Abrahamem je jednostranná, snad po vzoru starých králů, který předkládá svému lidu jednostranně svá ustanovení, podobně také Boží spravedlnost je jednostranná, je darem milosrdenství.

Ježíš Kristus, Boží Spravedlivý, jakoby stojí v naší řadě hříšníků jako jeden z nás, a díky tomu, že tam je on, je celá řada prohlášena spravedlivou. Jsme ospravedlněni, protože Bůh nás v Kristu prohlásil za spravedlivé. „V Kristu jsi a budeš spravedlivý v mých očích a postarám se o Tebe“, to je Boží smlouva s námi. A Bůh je mocen splnit, co zaslíbil, slyšeli jsme od Pavla. Není třeba se bát vlastní bezmoci a křížů nebo své hříšnosti, není třeba se bát, že v budoucnu selžeme. Nebylo to napsáno jen kvůli Abrahamovi, nýbrž také kvůli nám, píše Pavel.

Pro mne osobně je asi nejtěžší uvěřit, že jsme před Bohem spravedliví i tehdy, když na nás doléhá vlastní hříšnost a obáváme se svázanosti vlastními hříchy i do budoucna. Nejde ale o to na cestě důvěry nehřešit, ale s Pavlem řečeno nepropadnout pochybnostem o Božím zaslíbení. Každý hřích – bezbožné jednání – vytváří tlak na to, aby člověk přestal své ospravedlnění vnímat, aby mu přestal věřit. Ale my jsme ospravedlnění smrtí a vzkříšením Ježíše Krista! Hřích je tedy nebezpečný v tom, že se můžeme cítit vyloučeni z Božího ospravedlnění a začít si ho chtít vydobývat svými zásluhami, že budeme chtít takříkajíc odčinit své hříchy a nějak se vykoupit. Nebo rezignujeme a nějak se v životě zařídíme po svém. Proto je smíření důležité, umožňuje se znovu a znovu vracet do polohy Bohem ospravedlněného hříšníka.

Ale víra v Boží vyvolení a jeho milosrdnou spravedlnost je spolehlivější než spolehnout se na zajišťování svého života nebo i na cestu své spravedlivosti nebo spravedlnosti Zákona: Bůh nás ospravedlňuje skrze Krista, on sám nás v Kristu činí spravedlivými.

Cesta člověka, který uvěří, že ho Bůh učinil spravedlivým a naplní plodností jeho budoucnost, není levná, neulehčí od toho, aby hřích a utrpení dopadalo na naše hlavy a těla. Ježíš se s tímto tajemstvím vyrovnával dlouho – v dnešním úryvku, v Getsemanské zahradě a jistě i na kříži samotném. Nepodlehl ale pokušení, že smyslem života je žít dobře a řádně podle zákona, zajistit sebe nebo své blízké, jak to jen jde, a vyhnout se utrpení. Byl stále poslušný tomu, čemu uvěřil: že je povolán být svědkem Božího království, na to se stále zaměřoval a konečný smysl svého životního usilování přenechal svému Otci nebeskému.

Je to odvážná životní strategie uvěřit, že smlouva s Abrahamem patří do našeho osobního příběhu. Že Boží smlouva byla a je položena před nás jako tehdy před Abrahama, smlouva, že Bůh sám se postará o naši záchranu a smysl našeho života, když mu budeme poslušni. Uvěříme-li ale, budeme svobodní pro hlásání a zpřítomňování této dobré zprávy pro jiné.

Obnovme nyní v postu a pak slavnostně o Velikonocích naši abrahámovskou smlouvu s Hospodinem, obnovme naši víru, že se nemusíme vyhýbat křížům, protože sám Hospodin přes naše kříže a hříchy je dárcem naší spravedlivosti. Obnovme svou radost z naděje v dar smyslu našeho života, v dar ovoce a plodnosti našeho života. Obnovme naši svobodu, že můžeme být díky věrné Boží spravedlnosti svobodnými hlasateli i aktéry takto dobré zprávy pro druhé.