Kdo je hoden následování

Josef Staša
Sk 9,1-6.7-20; Ž 30; Zj 5,11-14; J 21,1-19
3. neděle velikonoční, cyklus C

V závěru evangelia říká zmrtvýchvstalý Ježíš Petrovi: „Následuj mne!“. Navážu na biblické zamyšlení z minulé neděle, které bylo velmi povzbuzující a ve kterém zaznělo, že cesta k Božímu království následováním určitě vede: (cituji) Královská cesta k radosti a pokoji vede skrze odpuštění, to dokáže zázračně oživit to, co bylo mrtvé. Zmrtvýchvstalý Ježíš je přítomné a živé odpuštění, dějící se vůči nám i skrze nás druhým“ (konec citace). Takové odpuštění způsobuje smíření – narovnání směru vede opět k cíli. Způsobuje harmonii a pokoj v takových situacích a vztazích, které by zůstaly trvale poškozeny nebo i mrtvé, pokud by v Kristových učednících nepůsobila touhu po proměně a živou naději, že se to bude dařit i nám. Bez takové proměny není následování Pána možné. Znovu si posloužím citací z minulé neděle: „A ta největší radost a naděje spočívá v tom, že pokud máme naše dveře stále zavřené, síla odpuštění k nám projde i těmi zamčenými dveřmi a přemůže nás do pokoje a radosti, které už neskončí“(konec citace).

Příběh zázračného rybolovu nás díky poslední kapitole Janova evangelia o tom ubezpečuje. Učedníkům, kteří již od Ježíše přijali Ducha svatého, byli ujištěni o pokoji a radosti kterou působí, Oni pokračovali v činnosti, která jim byla blízká a zcela pragmaticky i nadále obstarávali obživu – pracovali, lovili ryby. Stále jsou však ve stavu jakési bezradnosti jak naložit s velikonoční zvěstí poté, kdy již měli dvojí zkušenost se vzkříšeným Ježíšem.

Evangelista chce připomenout třetí epifanií vzkříšeného Pána učedníkům, že to, co jim chce dosvědčit, je naprosto jisté, chce to ujistit tedy i všechny další učedníky církve, kteří se setkali, setkávají a budou setkávat s Kristem. Zvolil si k tomu docela srozumitelné znamení a symboliku, ve kterých lze rozpoznat zkušenosti projevující se v životě rané církve (v obcích) a působením Ducha svatého se přenášejí i do církve dalších časů až do současnosti. Mě oslovily dvě skutečnosti tohoto textu:

–          odpovědnost k dozrávání v poznání (vidění) Pána

–          růst k následování živého Krista:

 

1)   Vzkříšený Ježíš stojí s v naší blízkosti (na pevném břehu), zatímco učedníci se marně lopotí na vlnách. On je již pevně ukotven v Boží blízkosti, ale také v naší blízkosti. Avšak oni jsou, a po celý následující život budou, stále v situacích připomínajících tu při rybolovu – tedy v zkušenost neúspěchu, zklamání, nejistoty, lopoty, vztahových obtížích života. Učedníci Ježíše vzkříšeného zprvu nepoznávají (ten člověk vypadá tak obyčejně), už ho sice viděli a opět jej nepoznali. Potřebovali dozrát k vidění živého Pána  působícího mnoha způsoby a projevy. Když je však osloví, požádá je o jídlo a vyzve znovu k akci …„hoďte sítě…“, a oni uvidí i výsledek počinusvé zoufalé beznaděje,poznají, že takového znamení záchrany či pomoci nemůže být schopen nikdo jiný, než Ježíš, „se kterým chodili“, a který jim podobná znamení už vícekrát dal (např. při rozmnožení chlebů či při zázračném rybolovu, L 5, 4-11, “Na tvé slovo rozestřu sítě…“). Jan zde ústy Ježíše klade důraz na osobní rozvíjení naší víry, na vnímavost Boží blízkosti i na osobní zodpovědnost. Ježíš proto vyzývá své učedníky (i když sami nic nechytili), aby se podíleli na přípravě pokrmu chleba a ryb i pro druhé právě z toho, co nezaslouženě „dostali“ a byla to plná síť.

Podíl na činnosti, která připomíná jeho – Ježíšovu „praxi“ i úkol – být zde pro druhé – k nám míří také z jeho výzvy: „Pojďte jíst“. Také společným stolováním (eucharistií) budete vytvářet společenství se mnou i mezi sebou.

 

2)   Druhou skutečností tohoto Janova svědectví se nám může otevřít již zmiňovaná Ježíšova výzva Petrovi: „Následuj mne!“. Ježíš již sice uviděl vstřícnou reakci učedníka, kterého „miloval“, také Petrovu, který se vstříc Vzkříšenému vrhnul do vody riskujíce tak i případné nebezpečí, ale jakoby u něho (u nich) rozpoznal bezradnost. Ježíš chce proto Petra ujistit o tom, že následování, pro které si ho vyvolil, stále platí – neskončilo. Chce ho ujistit, že nic na tom nemění ani Petrovo zapření, ustrašenost či bezradnost. Vše je dávno odpuštěno a smířeno. Ježíš se ho proto ptá (velmi osobně – celým jménem) na jeho oddanost, ale spíše jakoby chtěl Petrovi zdůraznit, aby si uvědomil (a 3x přeříkal), co je nezbytnou podmínkou následování svého Pána – a sice láska (vydanost druhým), milé srdce, tedy milosrdenství a odpovědnost, která může často člověka i strávit (někdy až ke smrti). (Jan chce opět vystupňovanou otázkou zdůraznit, že „toto je jisté“). Poté Ježíš Petrovi uloží, jakoby smluvně ratifikuje, aby nejen lovil lidi, ale také pásl ovečky a beránky. Jedině službou druhým a milým srdcem budeš vydávat pravé svědectví o svém Pánu – MILOSRDENSTVÍ, to je misie učedníka.

Na tomto místě je dobré si připomenout, že dobrá zpráva tradovaná až do naší doby a do našich životů, toto Janovo svědectví, se netýká pouze Petra a vzorku učedníků z dnešního příběhu, ale týká se každého z nás. Každého si nás Bůh ve křtu vyvolil a volá nás: „Následuj mne!“. Každý jeho pokřtěný učedník je povolán ke službě v církvi, ve světě, vůči potřebným. Každý svým dílem určeným svými charismaty – určený Božími obdarováními.

Ježíš je živý, odpouštějící a věrný svému poslání, které o velikonocích naplnil a je připravený působit i v nás, budeme-li ho následovat. A to navzdory různým způsobům uzavření našich dveří, navzdory strachům, obavám i tápáním. Znovu připomenu slova zamyšlení z minulé neděle, která i mně přinášejí naději (cituji): „A ta největší radost a naděje spočívá v tom, že pokud máme naše dveře stále zavřené, síla odpuštění k nám projde i těmi zamčenými dveřmi a přemůže nás do pokoje a radosti, které už neskončí“(konec citace). Pokud toto smíření s Pánem i bližními konáme a zakoušíme, máme šanci vnitřně dorůstat k pravdivějšímu a pro nás čitelnějšímu „obrazu Boha“ – už se nám nebude rozplývat v rozostřené mlze nedůvěry, nepokoje a beznaděje.

 

V perikopě knihy Janova Zjevení, kterou jsme dnes slyšeli, nám autor velmi barvitými symboly také potvrzuje svědectví, že „Beránek, ten zabitý“ a hlásaný proroky, žije! Žije v nejtěsnějším spojení s Hospodinem, a sdílí s ním veškerou moc, slávu i dobrořečení navěky. Toto je svědectvím a povzbuzením ve víře pro všechny učedníky církve. Žádná smrt není definitivním koncem, ale dveřmi do slávy Boží, tak jak se to přihodilo prvnímu z lidí – Zmrtvýchvstalému Ježíši. ON JE hoden následování.