Podobně zní hlavní Dobrá zpráva dnešního Lukášova příběhu o marnotratném otci, který bezúspěšně vysvětluje svému staršímu spořádanému synu, že je správné, když celý rodný dům oslavuje příchod nezdárného syna. Říká ovšem argument, kterému rozumí jen fungující vztah: „Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé. Avšak bylo proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a ožil.“ Vztah k bytosti, tak žádoucí jako je rodič, rozumí lecčemu i beze slov. Ano, mladší syn dosud o otci nevěděl nic víc, než vědí o rodičích puberťáci: děda bez fantazie, šetřílek, zkrátka nesnesitelný hlupák. K takovému obrazu otce samozřejmě nelze mít positivní personální vztah. Jenže ani starší morálně konzistentní bratr vztah k otci jako svému otci neměl. Pohoršuje jej špatné zacházení s majetkem, nikoli poměr mladšího k otci. Vůbec se nedivím, že bratr poctivec nerozuměl a naštval se. Zvítězily přirozené základy personality, třeba egocentrismus, ale chyběla kultivace toho přirozeně dobrého, kultivace vztahem. Každý, kdo se doopravdy zamiloval do erotického partnera, ten proces zažil: Jeho ego neumřelo, ale v řádu hodnot nalezlo pro některé hodnoty nová místa a priority. Tohle dokáže vztah.
Myslím, že dnešní čtení z korespondence Pavlovy a z evangelia podle Lukáše zjevují (tedy: činí nám zjevnějším) důležitou roli takové kultivace přirozeného lidského étosu vztahem. Pro člověka je pro spravedlnost rozhodující cit pro právo, pro Boha především rozhoduje milosrdenství hojící reálné potřeby člověka či jiného božího stvoření. Vztah nejen slyší přirozenost, ale nezapomíná, že Hospodin je všemu svému stvoření vždy věrný. Tohle neuměl skousnout ani vzorný syn z dnešního příběhu evangelia; ale porozuměl tomu apoštol, kterého mimořádný boží vztah shodil před Damaškem s koně. A proto také rozumím naléhavosti, se kterou v dnešním úryvku píše Korintským, aby oživili svůj vztah k Bohu tak zvláštně spravedlivému. Nehřmí, ale prosí: „Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem.
Není divné, že Josuovy oddíly v Gilgalu nerozeznaly tu chvíli přechodu Jordánu jindy rozvodněného jako chvíli rozhodující milosti, která je přetváří v lid boží. Docela dobře mohla mít zástava Jordánu tenkrát příčinu zcela přirozenou. Pokud by však fungoval v lidu vztah k Hospodinu aspoň trochu podobný vztahu Josuovu, leckdo z nich by pociťoval v té souhře okolností vděčnost Milosrdnému.
Právě živoucí vztah probouzí v běžných situacích nové receptory reality, a tím umožňuje JINOU KOMUNIKACI než oči a uši a logika člověka. S Bohem dokáže hovořit všelidská a osvědčená zkušenost všech náboženství. Volal proto už prorok Micheáš: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Nepřehlédněme: právo zachovávat, ale milosrdenství milovat. VZTAH dokáže vyladit tenhle rozdíl sloves.
Pochopitelně i já cítím osten, který zůstává v metodice komunikace k Bohu vztahem: Vztah můžře být infantilní, a pak je neplodný. Anebo ideologicky přiotrávený, pak je ovoce prostě špatné. Ale apoštol píše Korintským, že boží věrnost s námi bdí: „Toho (Ježíše), který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“