Na cestě k čistému vidění

Jan Konzal
L 23,55 - 24,12
26.3.2016
Vigilie vzkříšení

Jen ve středověké hře o pašijích a vzkříšení by se stalo, že objevem prázdného hrobu se rázem změní smutek osiřelých v radost. Tak to ovšem nefunguje a nikdy by to fungovat nemohlo. Jít po stopách smrti někoho velmi blízkého, kterého pohřbili před několika hodinami, to je něco jako průchod minovým polem. Smrt je příliš hlubokou změnou společného osudu, změnou neznámým směrem, šeol nevyjímaje.  Není tedy divné, že se k hrobu Ježíše vypravilo jen pár žen a mužů. A prázdný hrob s každým promluvil trochu jinak. Nic divného, tohle zvěstuje už mýtus o pádu prvních lidí v ráji: Každý člověk je zasažen hříchem trochu jinak, a proto i následky hříchu dopadají na jednotlivce jinak. Hřích se na nás projevuje tím, že naše schopnost komunikovat onemocní, možná i zdeformuje totálně. Adam už nevidí v Evě bytost milovanou a touženou, ale příčinu svého selhání. Oba vidí ve Stvořiteli nikoli milosrdného dárce života všemu stvořenému, ale vidí v něm hrozbu spravedlností, tedy se před ním skrývají. Nahota už není znamením vzájemné důvěry celých bytostí, ale poukazem na ubohost lidských otroků.

Když říká Ježíš v Blahoslavenstvích, že čistí uvidí i Boha jiným neviditelného, málokdo to zaregistruje s úžasem. Ale schopnost vidět, rozpoznat a vposledku tedy i porozumět je u čistého prostě řádově lepší, pronikavější, než u člověka vnímajícího své okolí jen průzory špinavými realito překrucujícími. Také proto Ježíš při večeři na rozloučenou umyl svým přátelům nohy, aby napravil pochroumané šance vzájemné komunikace a doporučil vzájemně si čas od času podobně posloužit.

Všichni tam ve večeřadle dostali nabídku být takto čistí a jako čistí i jinak vidět rozhodující prvky dění v následujících dnech a týdnech. Není to všelék, ale u někoho to zabralo: Petr rozpozná své zapření, například. A jde spolu s Janem nedělního rána ke hrobu, třebaže strach je ještě neopustil. „Čistý“ znamená „přimíšenin prostý“, ryzí. A nadále zůstává jednou z bran k čistějšímu vidění, když se něčí milosrdné srdce skloní k nohám bližního a umyje je.

Dodnes se v Jeruzalémě ukazuje prázdný hrob Nazaretského Krista. Velmi mnoho lidí tam během staletí došlo a odešlo pak s různými interpretacemi Ježíšova dalšího osudu. Z pěti Ježíšových nejbližších přátel porozuměli autentickému prázdnému hrobu téměř každý jinak, zaznamenali svatopisci. Domnívám se, že v pozadí působí jemně diferencovaná čistota vidění jednotlivců. Muži oddaní Mistrovi mysleli nejen na Ježíše, ale i na svoji vlastní budoucnost, jak prozradila třeba hádka o přední křesla v božím království. Vztah žen už byl po létech aspoň v jádru prostý, bez přimíšenin. Jedna z nich tomu dala průchod tím, že Mistrovi umyla nohy slzami a dala vzácnou mastí očividně přednost jemu před svojí vlastní šancí vdát se a mít děti. Čistěji viděly tentokrát ženy. Ženy bezelstně běžely rozdělit se o svůj zážitek s přáteli, ač nebylo zdaleka ještě jasné, kam celá věc míří. Také Petr a Jan měli už odvahu přemýšlet, zda té zprávě mohou věnovat důvěru, a později se do svědectví žen zapojili.

Naše reálná osobní čistota se také případ od případu liší a lze to rozpoznat jen zvenčí, jen tak, jak a kam se naše umění vztahu rozvíjí. 

Člověk kdysi dávno stvořený jako muž a žena dodnes potřebuje vidět a slyšet na způsob obou forem člověka – té mužské i té ženské.  Každá z forem nejen chybuje trochu jindy, ale také jindy vidí momentálně čistěji a tedy dál a hlouběji. Proto jsou ve výhodě ti, kdo se při pokulhávání své naděje mohou spolehnout vedle několika bližních také na trvalé společenství těch bližních – na koinonii. Ta nabízí naději člověka víc než jen reálnější výhled. Ve společenství si ti empatičtější všimnou, že někdo z blízkých potřebuje lépe vidět, a proto potřebuje, aby mu něčí milosrdenství umylo nohy. A snáze se najde někdo, kdo se v dané chvíli odhodlá přiměřeně (tj. s odvahou, rozvahou a pokorou) jednat.