Fascinuje mne prorokovo poselství o hrnčířově tvorbě: Hospodin tu nabízí člověku příklad svobodné vůle, vybavené svrchovanou spravedlností a zároveň svrchovaným milosrdenstvím. Všimněte si: Hrnčíř jistě někdy tvoří i tak, že dílo svých rukou vrátí do beztvarosti, vznikající miska nebo amfora ztrácí tak už neodvolatelně jakýkoli smysl či příslib smyslu, už navždy je bez budoucnosti. Prorok je předveden Stvořitelem k hrnčířo­vi právě v případě, kdy hrnčíř bývalý kus neodhazuje, ale hněte dál, přetváří jej v novou tvůrčí vizi. Jeremjáš je tak svědkem postoje, který je v kosmu hymnem nad souzvukem boží spravedlivé moci, zachraňujícího milosr­denství a nepřestávající svobody, která se znovu a znovu rozhoduje, čemu dá přednost. Je to ovšem hymnus také o osudu té hlíny, kterou vzal tvůrce do rukou a určuje jí budoucnost zjevovat krásu či umění mnoha generacím lidí i přesto, že původní formu zavrhl. To je opravdu dobrá zpráva pro nás, které už Pán přiřadil mezi své děti, nasadil nás na hrnčířský kruh, ale naše forma, naše zrání do konečné podoby se mu znelíbilo. Bez božího zalíbení je každé dílo něčím bez budoucnosti. Pak může být smeteno mezi beztvarý materiál, anebo vráceno na kruh.

Jeremjáš díky tomu, co sám v dílně hrnčíře vidí, porozuměl i dějinným pro­cesům, které se týkají živoucího díla Hospodinových dlaní, totiž božího lidu. Cesta obrácení (ať už obrácení lidu zkaženého egyptským otroctvím nebo zkušeností s osobním hříchem) bývá v některých fázích cestou opravdu strmou. Konstatuje to pro nás nejen Jeremjáš, ale i dnešní úryvek z evangelia Lukášova. Mohlo by se stát, že něco důležitého na dobře začaté změně smýšlení se bude jevit jako by nad síly, kterými v té době disponujeme. Následovat Ježíše nedokáže například ten či ta, kdo nemá mezi nároky vážných odpovědnosti ustanoveny priority, a pro­to by zkoušel zachránit vše. Vztahy k blízkým příbuzným (bližním) si právem zasluhují přednost před vztahy k jiným lidem. Ale vztahy k Bohu a jeho království, potvrzuje Ježíš, mají přednost. Boha a jeho vůli třeba milovat ze vší síly, bližní jako sebe samého. Tvrdí Písmo ve Staré i Nové smlouvě. Nad smy­­­slu­­plností všech našich vztahů zůstává Pánem náš Bůh coby hrnčíř. Jen to z našich životních příběhů obstojí jako smysluplné i v božím království, co se mu nepřestane líbit. Naším soudcem je a bude Pán.

Nemusí nás tedy znepokojovat, cože to od nás Ježíš chce, když mluví o nená­visti k nej­bliž­ším. Logion připomíná, že Jahve je Pán, a také Ježíš je Pán. Ani v našich láskách nejsme suverénové, ale DĚTI Boží. Kdo Ježíšovi důvěřuje, ten chrání prostor svých lidských milování a odpověd­ných starostlivostí a spravuje obé podle rad evangelia. A náš Pán pak může do­volit sám sobě, aby jeho milosrdenství i v našich konkrétních případech bylo ještě mocnější než jeho všemohoucí spravedlnost.