Části jednoho těla

Josef Kratěna
Sk 16.16-34; Ž 97; Zj 22,12-14.16-17.20-21; J 17,20-26
9. 5. 2016, Hradec Králové
7. neděle velikonoční, cyklus C

Celá 17. kapitola Janova evangelia je modlitbou Ježíšovou. Této modlitbě se říká „velekněžská“. Janovo evangelium i ostatní jeho listy, včetně knihy Zjevení, bylo podle historiků sepsáno někdy ke konci prvního století. Tedy s dost velkým časovým odstupem. Má se za to, že je to literární dílo, které ale neobsahuje mnoho autentických Ježíšových výroků. Tento zhruba sedmdesáti letý odstup však umožnil důležitou reflexi a vyzdvihnutí toho nejdůležitějšího.

Ježíš se modlí ke svému Otci. Prosí za učedníky a jejich ochranu před mocí zla. Modlí se za všechny, kteří skrze ně teprve uvěří. Modlí se za budoucí křesťany, za nás, za naši jednotu a naši účast na slávě Boží. Ježíš se tedy modlí za církev, za její jednotu. Jednota budoucí církve, či jednota učedníků není lidským produktem. Jednota nepochází ze světa – říká Pán. Není v silách světa – lidí. Jednota pochází od Otce skrze Syna. A právě synovství Ježíšovo je hlavním tématem Janova evangelia.

 

Ježíš se modlí k Otci jako k Bohu. Otcova vůle je jeho úkol a jeho poslání na tomto světě. Sám ze sebe nečiní nic. Koná jen to, co vidí činit Otce a to co se Otci líbí. Otec ho miluje a on v poslušnosti dává i svůj život za nás hříšníky. To je jedinečný vztah syna k nebeskému Otci. Ježíš je v jednotě se svým Otcem. Ježíšův vztah je tak blízký Bohu, že svým životem zpřítomňuje Boha v našich životech a na tomto světě. Na Ježíši můžeme poznat jaký je Bůh. My asi nemůžeme mít tak důvěrný vztah s Bohem Otcem jako mněl jeho Syn. Můžeme mít ale důvěrný vztah s Kristem Ježíšem, který celým svým životem ukazoval cestu k Otci. Nástrojem takové jednoty je působení Ducha sv. Církev ale dnes není tak jednotná jak si asi Ježíš představoval. Atak se dnes více mluví o jednotě církví. Církve mají mnohá různá obdarování, která se občas vynořují a někdy i uplatňují a církve pak nalézají shodu. A tak mluvíme o jednotě v různosti. Rozmanité církve mohou tvořit jedno tělo, které může srozumitelně hovořit – promlouvat – k okolnímu světu. Tělo má mnoho údů, a každý má svou nenahraditelnou funkci. Sám od sebe, ale není nic než jen ten úd. Dokonce bez něho může tělo mnohdy dál fungovat. Jeden úd není dokonalé tělo, není středem stvoření. Je důležitý, ale ne nejdůležitější. Teprve když rozpoznáváme a přijímáme, že jsme jen částí těla – celku – společenství – stáváme se dokonalými v jednotě, podle přání Kristova.

Mějme to tedy stále na mysli.