I dnes jsou lidé zapomětliví, věčně nespokojení, pochybovační, prostě nedokonalí. Ne jinak tomu bylo v Mojžíšově době. Izraelité často zapomínali na to, že je Bůh provázel pomocí nejen při útěku z Egypta, ale i při následném putování pouští. Těžce snášeli útrapy, které je cestou potkávali. V Egyptě sice trpěli, ale měli alespoň co jíst a pít. Na poušti jim došla voda a oni začali reptat proti Mojžíšovi. Proč jsi nás vyvedl z otroctví? Abychom zde zemřeli žízní a hladem? I přes veliká znamení, která skrze Mojžíše učinil Hospodin, přestávali věřit v Jeho pomoc. Pochybovali o tom, že se Bůh o ně postará a je skutečně s nimi. Mojžíš, kterému hrozilo ukamenování, prosí Hospodina o pomoc a On mu pomáhá. Stejnou holí, která umožnila Izraelitům přechod Nilu, má udeřit do skály a z ní vytryskne voda. Pochybující národ má poznat, že Bůh putuje stále s nimi a neopustí je. I pro ty největší pochybnosti má Bůh slitování a dává naději. Tou nadějí je skála, ze které tryská voda. Pavel ve svém listu do Korintu říká, že tou skálou je Kristus. Mojžíš, který je příkladem toho, jak má vypadat vztah s Bohem, byl nejpokornější ze všech lidí, byl vzorem veliké víry, ale přesto také zapochyboval. Důsledkem jeho pochyb bylo, že zaslíbenou zemi viděl jen z dálky, ale sám do ní vstoupit nesměl.

V evangelijním příběhu se Ježíš potkává u Jákobovy studně se samařskou ženou. Proti všem židovským tradicím s ní chce navázat kontakt. Určitě měl ale také žízeň a chtěl se v poledne napít. Měl ale hlavně žízeň po jejím obrácení a její víře. Jak ti mám dát napít, když nemáš žádnou nádobu? Židé a Samařané spolu nesdíleli vůbec nic. Studna je hluboká (snad až 32 m) a ty nemáš ani džbánek. Konverzace byla započata a o to šlo Ježíšovi především. Pramenitá čistá voda byla a je v těch končinách vzácná a je symbolem života. Ježíš té ženě nabízí vodu živou, po které už nikdy nebude žíznit. Samařanka se už těší, že se nebude muset tahat s vodou na hlavě. Jenomže Ježíš tím myslí vodu, která se v nitru člověka stává trvalým a nevyčerpatelným pramenem k věčnému životu. Odstraní nepokoj lidského nitra, a to je cíl tohoto Ježíšova daru. Nepokoj v sobě měla i tato žena a my ho máme mnohdy také (alespoň někteří). Ježíš o ní ví všechno, zná celou její minulost a ona se nesnaží něco skrývat nebo zamlžovat. Pět mužů jsi měla a ten další není také tvůj muž. Podle židovských i samařských pravidel se mohla vdát jen třikrát. Správně jsi řekla – nemám muže. A ona už v něm začíná vidět někoho velikého. Jsi prorok a nebo snad Mesiáš, kterého očekáváme? Ano, já jsem to. Hovor se stáčí otázkou na správné místo uctívání Boha. Hora Gerizim byla samařským bohoslužebným místem, které ale Židé neuznávali. Není důležité kde, ale jak. Přichází čas a už je tu, že jen ti co Boha opravdu milují, jej budou uctívat v Duchu a Pravdě. Proti místu uctívání Otce se tu staví bohoslužba těch, které si Bůh sám vyvolil a vybavil je pro společenství se sebou samým. Přišli učedníci a žena se vrátila domů. Ježíš teď mluví ke svým učedníkům, kteří ho chtěli nejdříve nasytit. Já mám povinnost nasytit se jiným pokrmem. Mám se dát plně do služby Otce, abych dokonal jeho dílo. Pohleďte na pole, na přicházející Samařany v jejichž středu je žena, kterou jste tu viděli. Ta z nich první uvěřila, že jsem poslaným zachráncem světa a svou vírou připravila ke žni další. Jsou připraveni. Už zběleli ke žni. Už pochopili, že mnohé ve svých životech musí změnit a pak mohou nalézt odpuštění, opravdové štěstí a jasný cíl. Židé potřebovali k víře zázraky a znamení. Samařanům stačilo Slovo, aby se obrátili. Co potřebujeme my abychom byli připraveni ke žni?