Všechna dnešní čtení mají jedno téma, a to Boží milosrdenství které je nad naše chápání.

V prvním čtení Jeremjáš oznamuje Boží soud nad nevěrným – ztraceným lidem Izraele: „Celá země bude zpustošena, ale nezničím ji úplně“. Je přeci jen nějaká naděje na záchranu? Ve čtrnáctém verši této čtvrté kapitoly se píše „Jeruzaléme, umyj své srdce od zla, abys byl zachráněn“. Z toho je patrné, že podmínkou záchrany je zde změna smýšlení a pokání. Pavel ve druhém čtení vyznává, že byl pronásledovatel církve a násilník. Byl Bohu ztracen. Nyní děkuje za Boží milost, která mu byla spolu s vírou a láskou darována, když si ho jako ztraceného Ježíš našel. V evangeliu jsme slyšeli dvě ze tří podobenství určené nejen reptajícím farizeům a zákoníkům, kterým se nelíbilo, že Ježíš hovoří, ale i hoduje s celníky a hříšníky. Všichni víme, že celníci byli kolaboranti, pracovali pro Římany ale hlavně pro sebe. Hříšníci byli vlastně všichni, kdo nebyli zákoníky nebo farizeové. Jak celníci, tak hříšníci byli v očích farizeů zavrženíhodní.

Ježíš jim vypráví o ztracené ovci, ale především o pastýři, který ji hledá. Ale ani pastýři nebyli v Ježíšově době v kurzu. Ve starozákonní době na tom byli lépe. Největší Izraelský král, David byl pastýřem a v jeho žalmech je nazýván pastýřem sám Bůh. „Hospodin je můj pastýř…“. Za dnů Ježíše byli ale pastýři na okraji společnosti.

Ježíš tedy vypráví podobenství. S každým podobenstvím by se dalo polemizovat (jestli to nebo ono je vůbec reálné), ale pak nám může unikat pravý smysl – podstata vyprávěného příběhu. Pastýř hledá jednu ovci ze sta. Jednu z mnoha, kterým pomohl na svět. Zná ji jménem a to jméno ji dal on sám. Zná jménem i těch ostatních devadesát devět, které jistě zanechal na bezpečném, ale pustém místě. Strasti hledání té jedné mu vynahradí radost, když ji nalezne. On ji netáhne na provaze za sebou, ani ji s nadávkami a klením nežene před sebou, ale bere ji na ramena. Možná ji před tím ošetřil – ovázal, tak jak to vyjadřuje prorok Ezechiel. „Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím“. Je Hospodinův výrok. Asi není nikoho, kdo by se před Bohem někdy nezatoulal, který by na chvíli neztratil cestu. Všichni občas potřebujeme ošetřit rány a vzít na ramena. Všichni potřebujeme zaslechnout hlas hledajícího, který nás volá našim jménem.

Ve druhém příběhu jde o úsilí ženy, které se zakutálela stříbrná mince. Tehdy bylo u židů běžné platidlo ražené z mědi. Ze stříbra se razilo jen zřídka. Hlavním platidlem ale byla římská stříbrná mince zvaná denár a byl na ni zobrazen císař. O měně a tržní síle té doby toho není moc známo. Hodnota ztracené mince nebyla zase až tak malá, aby se nevyplatilo po ni pátrat. Než se žena mohla začít radovat s kamarádkami z nalezení, musela vynaložit určité úsilí. Zapálit svíci nebo lampu protože v tamních domech nebyla okna. Musela dům celý vymést a vymetené smetí prohrabat.

Obě podobenství tedy řeší ztrátu. Pastýři se zaběhne – ztratí ovce, a ženě se ztratí peníz. To, že se něco ztratí, ale neznamená, že to ztrácí hodnotu a že tedy k tomu ztrácíme vztah. Pastýř má stále vztah k zaběhnuté ovci a žena má stále zájem o svou minci.

Náš Bůh má také vztah k nám, i když se mu někdy zatouláme. On je ten, který nás zná jménem. Zná naše životní příběhy, zná naše srdce i naše úmysly, zná naše trable i radosti. A být v jeho ovčinci znamená nechat se nalézt a nechat se zachránit.