Úvod – obec jako základní liturgické prostředí

Křesťanská obec a liturgie patří neoddělitelně k sobě. Bez obce by liturgie přestala být společným dialogem s Hospodinem a vzájemným sdílením víry a stávala by se pásmem slova a hudby, někdy doplněným několika nepříliš srozumitelnými kouzelnickými triky. Bez liturgie by obec přestala být viditelným Kristovým tělem, znamením, že se spása v tomto světě děje, a zůstala by zájmovým sdružením, které např. na rozdíl od zahrádkářů nemá jasný předmět činnosti.

Úzká souvislost obce a její liturgie neznamená, že by nebylo možné, aby liturgii pravdivě slavili lidé náhodně sešlí např. při exerciciích, v katedrále či na stadionu. Jsou to však mimořádné situace. Řádné slavení se děje v koinónii a je vyvrcholením „všedních“ činností – diakonie a martyrie.

Pod pojmem „malá obec“ nemyslím jen početně omezenou buňku církve. Malý počet členů je významnou podmínkou k tomu, aby její členové mohli sdílet své životy víry, ale ne podmínkou nejzásadnější. Tou je přijetí odpovědností vyplývající z obecného kněžství všemi členy. Je možno též hovořit o obci jako komuniu – společenství. (S tím, že pochopitelně ne každé společenství je obcí.) Byť označení „malá obec“ či „komunio“ na straně jedné a „farnost“ na straně druhé nejsou stejného druhu („církevní obec“ je pojem eklesiologický, zatímco „farnost“ pojem právní), vyjadřují zpravidla jinou eklesiální realitu. Zatímco ve „farnosti“ je nositelem všech práv a povinností farář, v „malé obci“ to jsou všichni, kteří ji tvoří. Dopady na liturgii jsou významné. (Nechci říci, že i farnost nemůže být komuniem, pokud farář coby „osvícený monarcha“ k tomu ostatní vede. Je to ovšem jev poměrně vzácný.)

Chci se s vámi podělit o reflexi hledání podoby slavení křesťanské obce během několika desetiletí. Mým církevním domovem je malá obec Společná cesta, jedna ze tří částí, na které se pro velký počet členů rozdělila bývalá Pražská obec ES. Jsem v kontaktu s dalšími skupinami podobného zaměření, které se pokoušejí hledat podobu církve budoucnosti.

Volba eklesiologicko-liturgického východiska

S určitým zjednodušením lze říci, že reforma iniciovaná II. vatikánským koncilem opustila pozdně středověkou podobu potridentské liturgie a hledala inspiraci v raně středověkých tvarech o zhruba 750 let starších. Ordo romanus primus (ORI) datovaný do přelomu 7. a 8. století obsahuje detailní popis římské stationární velikonoční liturgie. Přes poměrně honosný obřad (předsedající římský biskup se v té době pokoušel vyrovnat konstantinopolskému patriarchovi) se uplatňuje široké rozdělení rolí podle příslušných služeb. Jsou zapojeni římští suburbální („příměstští“) biskupové (teoreticky na stejné úrovni s papežem, ovšem papežův vikář, arcijáhen, měl mnohem důležitější roli; scházel-li však papež, zastupoval jej některý z suburbálních biskupů). Své role má sbor presbyterů, jáhnů a podjáhnů jednotlivých diakonií, akolytů, lektorů. Důležitá role připadá schole, které má v té době 7 členů (3 sólisty a 4 sboristy). Uplatní se i různí papežští úředníci. Přesto všechno má i lid své nenahraditelné místo. Jáhen např. obchází s velkým kalichem, do kterého nalévají jednotlivé římské rody svoji konvičku s vínem. Takto získaný obsah se použije ke slavení a všichni z něj přijímají.

Některé prvky reformy II. vatikánského koncilu se od ORI odlišují. Např. byly znovuzavedeny přímluvy, které se v době ORI již nevyskytovaly, ale byly součástí starších římských liturgií. Na druhou stranu reforma ponechala i něco ze středověkého balastu, který v ORI ještě nebyl, jako např. Orate fratres, tiché modlitby předsedajícího (byť silně redukované) atd. Přesto jsme se z 90 % vrátili do liturgického raného středověku.

Byť volba tohoto východiska byla nesporným přínosem, má i jistá úskalí. Jako standardní forma slavení byla zvolena papežská liturgie. I to nejmenší shromáždění je potom nuceno „si hrát na papežskou liturgii“. Podobným neduhem ostatně trpí i liturgie byzantská, kde běžná forma zase napodobuje „patriarší“ liturgii. Pro menší shromáždění neexistují v římském ritu přiměřené pokyny. (S výjimkou tzv. „mše bez účasti lidu“, což je nonsens, který je zmírněn tím, že je uvažována účast alespoň jednoho přisluhujícího, aby ti dva tvořili jakési minikomunio.) Některé biskupské konference tento nedostatek řešily vydáním vlastních pokynů.

V roce 1970 byly vydány „Směrnice německé biskupské konference pro slavení bohoslužby v malých skupinách (skupinové mše).“ Tento dokument sice byl vydán, aby spíše brzdil odspoda vycházející iniciativy, a liturgii v malé skupině považuje za mimořádnou, přesto poskytuje mnoho cenných podnětů.

Jiným zdrojem podnětů je probíhající liturgická obnova v církvích vzešlých z reformace. Většinou byla inspirována obnovou římského ritu, začala se zpožděním, ale v současné době je v některých církvích již dál (i co se týká věrnosti starověkému římskému ritu). Jednak postoupilo bádání – objevily se např. velmi staré anafory (jako např. Adaie a Mariho), které v době koncilu ještě nebyly známy. To posunulo dlouho tradované a „neměnné“ důrazy. Instituce byla chápána jako nejdůležitější část liturgie a to i u většiny reformačních církví. Nyní tu máme pramen, kde instituce zcela chybí a díkůčinění, anamnéze a epikléze tvoří jádro anafory. A dokonce Joseph Ratzinger coby prefekt Kongregace pro nauku víry označil tuto anaforu za „platnou“.

Dalším důležitým motorem liturgické obnovy je zkušenost (pozitivní i negativní) těch, kteří ji již podstoupili; nedostatek „liturgických profesionálů“ (nejen v důsledku povinného celibátu) a zejména objev, že liturgie je velmi účinným prostředkem sjednocování v ekuméně.

Některé současné proudy liturgické obnovy volí jako své referenční období novozákonní dobu. To je velmi lákavé a některé dílčí podněty lze vytěžit. (Např. uspořádání eucharistického bloku podle „…vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával“.) Musíme se ale smířit s tím, že samotný biblický text nám neposkytne příliš mnoho údajů o tom, jak prvotní obce slavily liturgii. Jsme odkázáni spíše na znalosti dobového pozadí, na rekonstruované podoby jak židovské, tak řecké bohoslužby. Podoba liturgie jednotlivých obcí se dozajista velmi lišila a navíc její obsah byl také vždy jiný, improvizovaný.

Přikláním se k tomu vzít jako referenční období celý křesťanský starověk. Budeme na tom s prameny o něco lépe, i když zůstane stále mnoho bílých míst. Inspirující je starověký Řím, pohanské město, kde se křesťané prosazovali velmi pozvolna, a to i v celém 4. století po konstantinovském obratu. Jednotlivé tituli (malé domácí církve) byly velmi rozmanité (jazykově, vzděláním, sociálně) a již před Konstantinem existoval fenomén statií – vzájemných návštěv jednotlivých titulů za účelem vytváření jednoty. (Stationární systém s pravidelnými místy a dny setkávání je mnohem pozdější.) Raně římská liturgie byla velmi prostá, na hony vzdálená pozdější pompě.

Jsou k dispozici skromné prameny jako Justinova II. apologie, ve které je stručně popsán průběh nedělní bohoslužby. Je též k dispozici obsáhlejší spis Apoštolské tradice – spis, jehož kořeny mohou sahat do nějaké syrské obce v Římě na konci 2. století a jehož redakce byla ovšem uzavřena až v 5. stol. Můžeme čerpat z některých homilií, z kalendářů. Nemáme ovšem k dispozici žádný původní bohoslužebný prostor, neboť liturgie se slavila ve zcela civilním prostředí, a i kdyby byl takový dům vykopán, nepoznali bychom, že byl používán ke křesťanským bohoslužbám. Paradoxně se tak nejcennější archeologický nález raně křesťanského římského bohoslužebného prostoru nalézá ve vykopávkách římského posádkového města Dura Europos na území dnešní Sýrie. Běžný dům zde byl částečně přestavěn k bohoslužebnému scházení (zejména lázeň byla přestavěna na baptisterium).

Pestrost liturgických forem malé obce

Základem každé liturgie je čtení božího slova. Pro všechny liturgické formy používáme ve Společné cestě tzv. Ekumenický lekcionář, hojně využívaný na severoamerickém kontinentě a v dalších anglicky mluvících zemích. Vychází z římskokatolického lekcionáře a asi z 80 % se s ním kryje. Obsahuje řadu drobných úprav, kterými jsou napraveny chyby, jež byly odhaleny dlouhodobým používáním římského lekcionáře. Jediná podstatnější odchylka se týká SZ čtení v době po Letnicích, kdy jsou voleny perikopy semikontinuálně, a nikoli pouze jako předobrazy k evangeliím, jak je tomu v římském lekcionáři. Vazby mezi lekcemi jsou mnohem pestřejší, a tak je užívání tohoto lekcionáře zajímavé.

Stejné texty nám slouží za základ každodenní osobní modlitby, společné večerní modlitby jednou týdně, eucharistické slavnosti jednou za 14 dnů, souběžně probíhající liturgie pro děti či liturgie smíření slavené dvouměsíčně.

Naplňování záměrů liturgické obnovy posledního koncilu

V malé obci je relativně snazší dostát přáním otců II. vatikánského koncilu. „Participatio actuosa“ – činná účast celého shromáždění je realitou, a to nejen formou aklamací, zpěvu, přinášení darů či přijímání pod obojí způsobou, ale především uchopením biblických textů, ze kterých pak vychází homilie, úvod do liturgie i k jednotlivým čtením, liturgie pro děti, výběr zpěvů, inspirace pro přímluvy i děkovné modlitby atd.

Příprava liturgie se děje kolegiálně v rámci týmu, který vychází z rozboru biblických textů postupem, který nás naučil prof. Josef Smolík (emeritní profesor praktické teologie ETF UK):

1. Modlitba k Duchu svatému

2. Přečtení textů

3. Zaznamenání prvních nápadů

4. Porovnání překladů

5. Vyhledání rukopisných variant

6. Sledování kontextu

7. Porovnání paralel

8. Vyhledání konkordancií

9. Studium komentářů

10. Formulace potenciálních kazatelských nápadů

Ne všechny body jsou vždy aplikovány. Záleží na konkrétních textech. Na základě podnětů, získaných tímto postupem se jednotlivé členové týmu rozdělí o níže uvedené služby.

1. Příprava homilie

2. Příprava liturgie pro děti

3. Příprava úvodu k liturgii

4. Příprava úvodů ke čtením

5. Zajištění a příprava lektorů

6. Výběr zpěvů ordinaria i propria

7. Výběr, úprava či sestavení předsednických modliteb

8. Příprava přímluv a díků

9. Příprava chleba, vína, nádob, výzdoby

10. Podávání eucharistických způsob dětem a služba při podávání ostatním

11. Příprava oběda a servírování, mytí nádobí, úklid prostor

12. Odpolední program

13. Odpolední program pro děti

Při tom se uplatňuje princip subsidiarity, jak jej formuluje liturgická konstituce Sacrosanctum concilum 28: „Každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů.“ Předsedající není v tomto pojetí „vykonavatelem“ liturgie (s výjimkou jemu vyhrazených částí). Je spíše koordinátorem charismat jednotlivých členů slavící obce. Při slavení se uplatňují liturgická ministeria. Jejich nositelé jsou řádnými služebníky, kteří chtějí takové služby vykonávat, mají k nim předpoklady, byli k tomu obcí povoláni a toto povolání bylo autoritou stvrzeno.

Závěr – vize

Domnívám se, že v budoucnu dojde k dalšímu zjednodušování liturgie tak, aby se všichni členové obce v ní spolehlivě orientovali. Struktura a řád (jakkoli jsou nutné) budou méně obec svazovat a více sloužit obsahu liturgie. Dojde k tvorbě nových liturgických zpěvů, zejména nápěvů žalmů tak, aby melodie nebyly banální a přitom splňovaly základní požadavky na liturgický zpěv: možnost aktivní účasti celého shromáždění. Poroste tak role kantorů a scholy. Dojde k improvizaci jak předsednických modliteb, tak modliteb určených shromáždění tak, aby lépe vyjadřovaly situaci slavící obce, čerpaly z biblických textů, vedly k solidaritě s velkou církví i se všemi lidmi dobré vůle.

Písemná verze přednášky pronesené v rámci symposia „Aktuální problémy liturgie“ konaného dne 23. 10. 2008 na Teologické fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Přednáška byla postavena na komentáři obrazových materiálů. Písemná verze je přehledem zmiňované problematiky.

 (Převzato z časopisu Getsemany)