Téma dvojjediného přikázání lásky nabízí nakreslit hezký, barvotiskový obrázek. Mně ale takové kreslení moc nešlo, při psaní homilie mne napadaly spíše věci temnější.

Nejprve – jde tady o příkaz lásky k Bohu a bližnímu. Ale lze lásku nařídit? Není láska, tedy schopnost přijmout dobro toho druhého jako motivaci pro mé uvažování a jednání, spíše darem milosti? Lze opravdu lásku přikázat a toto přikázání dokonce označit za přikázání základní?

Za druhé: hovoříme o lásce k Bohu a lásce k bližnímu. A tady jsou hned dva problémy: Boha nevidíme, je pro nás tajemstvím. Bůh je pro nás leckdy obtížný, občas se nám Bůh stává přímo ne-přítelem, jako pro Rút v prvním čtení, kde Rút říká: „dopadla na mne Hospodinova ruka“. Jak milovat jako „Ty“, jako živý osobní protějšek někoho, koho nevidíme, kdo leckdy mlčí, komu nerozumíme, někoho, jehož ruka na nás dopadla? Jak milovat Boha, který – podle dnešního druhého čtení z listu hebrejům – oceňuje, když se místo řádné oběti zvířete sebeobětuje člověk? S láskou k bližnímu je to ještě horší. Boha nevidíme, ale naše bližní vidíme až moc dobře, chovají se divně, mají obtížné chyby a podivné životní programy a někdy přímo házejí kameny na naši hlavu nebo nás rovnou křižují. A to dnes u Marka, na rozdíl od Matouše a Lukáše ani nezní ono „miluj své nepřátele“, to by situace ohledně požadavků na nás byla ještě temnější.

A co s tou totalitou, kterou přikázání lásky vyžaduje? Máme milovat neviditelného Boha „z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly“. Srdce je zde střed motivací lidské bytosti, třeba zdroj všech citů – nemá tam být nic jiného než láska k Bohu. Z celé své duše, psyché, by zde bylo lepší přeložit z celého svého života – života ve všech našich fázích a údobích, světlých i temných – vždy máme žít láskou k Bohu. Člověk má milovat Boha i celou svou myslí, tedy všemi svými intelektuálními schopnostmi, úvahami, řečmi, nemít žádné vedlejší, úskočné myšlenky. A celou svou silou – veškeré schopnosti mají být směřovány láskou k Bohu a veškeré činy mají být milováním Boha.

To přece nemůže být reálné, říkal jsem si. Kéž bychom alespoň neviděli kolem sebe a na sobě samých tolik důkazů, že láska nebývá tou hlavní lidskou motivací. Už takový František z Assisi prý naříkal, že „láska není milována“. Všichni trpíme láskou, kterou jsme nedostali, a jiní trpí kvůli lásce, kterou jsme jim nedali my sami. A když někdo se pokouší milovat Boha a ty druhé, skončí to nejspíš nějakou potíží – vzpomeňme na Ježíše z Nazareta.

Jak to může být reálné? Pokud toto má být dokonce první a druhé přikázání volající po poslušném naplnění, lidská situace je vlastně beznadějná. Když mi při psaní homilie temnot přibývalo, došlo mi konečně, že toto dvojjediné přikázání lásky ve skutečnosti není přikázáním, ale něčím úplně jiným.

Tu jinakost naznačují všechna tři dnešní čtení. V evangeliu se Ježíš v dnešní pasáži překvapivě shodne se zákoníkem, že mít rád je jakoby v kořenech židovského Zákona. Tento záblesk shody je nečekaný, děje se v situaci, kdy v předchozí i následující Markově pasáži se Ježíš se znalci Zákona pře a kdy se už dávají do pohybu temné události vedoucí k Ježíšovu zatčení a odsouzení. Nyní si ale Ježíš se zákoníkem navzájem notují, v záblesku jakoby hlubinné shody pravd židů i křesťanství, a snad všech lidí.

Druhé čtení z listu hebrejům nachází perspektivu temnoty Ježíšovy smrti starým jazykem náboženského obětního rituálu – Ježíš se obětoval, ale tím se pro pisatele stal hlavním aktérem nebeské liturgie, rituály obětí zvířat už nejsou třeba, protože nebesa stále oslavují onu jednu, už definitivní oběť Ježíše. Temnota Ježíšovy smrti dostala dokonce nebeský smysl a my se můžeme přidat k radosti z toho poznání už tady na zemi.

Rút se pak přichýlila k Noemi v situaci, kdy to také nedávalo smysl, Noemi nemohla Rút nijak pomoci, byla stará, bez společenského statusu, bez perspektivy. A přesto autor knihy Rút se v dalším textu vyznává, že toto přichýlení se, ono „kam půjdeš, půjdu i já“, se stalo pro Rút životodárné, že Rút se sázka na přichýlení se k Noemi vyplatila.

Autoři všech tří dnešních tří textů tedy popisují temné situace, ve kterých se ale nakonec naplnilo zaslíbení, protože aktéři – Rút nebo Ježíš z Nazareta – správně vsadili.

Věřím proto, že ono dvojjediné přikázání lásky není ani tak přikázání, ale hlavně zaslíbení, že sám živý Bůh zpívá tomuto světu jakousi píseň lásky, od stvoření světa až do jeho konce, a každému z nás od začátku našeho života až do jeho konce – a láká nás ke zpěvu stejné písně. Je to sázka, obzvláště v situacích, které jsou bez perspektivy, jako byla situace Rút nebo Ježíše z Nazareta. Pokud vsadíme, pak nám to umožní se k této písni přidat i nám. Třeba když budeme hledat pro bližního naději do budoucna v situacích, kdy nás samotné k nevydržení bolí tělo nebo duše. Když našemu bližnímu, který podle svého zvyku vůči nám jedná zlovolně, jednou odpovíme laskavě. Když řekneme nějakému bližnímu, se kterým se neshodneme v teologických nebo politických názorech, „nejsi daleko od Božího království“, protože uvidíme nějakou jeho opravdovou laskavost a poctivost ve které si opravdu s ním porozumíme. Naše sázka na zaslíbení lásky ovšem není slepá, protože jsme uvěřili evangelistovi Markovi a autorům knihy Rút a listu hebrejům, kteří už na toto zaslíbení lásky vsadili a skrze jejich texty svou píseň naděje zpívají. A tu píseň slyšíme nejen skrze tyto texty, ve kterých, jak věříme, zní Boží slovo, ale my jsme už lásku Boží zakusili a ještě zakusíme prostřednictvím lidí, kteří nás měli, mají a ještě budou mít rádi.

Nabídněme našim bližním stejnou zkušenost z naší strany, zazpívejme jim našimi slovy a činy píseň o Boží a naší lásce k nim, a oni, když tu píseň od nás uslyší, jistě uvěří, že jsou cenní a milovaní. A vůbec nejde o naši dokonalost v tomto jednání – především někteří z nás mají intonační schopnosti ke zpěvu omezené. S naší dokonalostí se ale nepočítá, počítá se, když budeme zpívat z celé své síly. A pak naším zpěvem, navzdory neperspektivám těch našich bližních, k překvapení a radosti na zemi i na nebi, jim pomůžeme k tomu, že jejich svět a jejich život také dostanou naději a smysl.