Duch zjevuje to, co je Ježíšovo i Otcovo

Josef Staša
Př 8,1-4.22-31; Ž 8; Ř 5,1-5; J 16,12-15
16. 6, 2019, Hradec Králové
Neděle sv. Trojice, cyklus C

Na úvod drobný postřeh. Neděle sv. Trojice tvoří v církevním roce předěl, po němž začíná druhé liturgické mezidobí, nejdelší období církevního roku. Přijde mi to jako jakási paralela k našemu lidskému životu, kdy po prvním období poznávání Ježíše po jeho zjevení (což je jako první mezidobí), přichází období očekávání (i eschatologické), které má být člověkem naplňováno radami, zkušenostmi a ujištěními Krista o pomoci Ducha svatého. Má se odehrávat za našich životů, tedy má začít tady a teď, ale dovršeno bude až v příhodný čas při druhém příchodu Krista.

V 1. čtení vystupuje Moudrost a to veřejně – pravdivě, tj. ne tajně, nepotřebuje se skrývat, není to lež, která přichází „v noci“. V této kapitole vystupuje Moudrost jako osoba. Tak se projevuje také v postavě Syna, který je Božím slovem i stvořeným člověkem. Je neoddělitelná od Hospodina a je projevem, kterým se Bůh přibližuje světu. Oslovení mužů v textu můžeme považovat za výzvu zástupcům (mužům i ženám) celého lidského rodu, za výzvu synům člověka, stejně jako byl později nazýván i Ježíš. Každý člověk se potřebuje otevřít a nechat se oslovit. Dále vystupuje Moudrost jako Boží neodmyslitelná vlastnost, podobná vyjádřením první kapitoly knihy Gn a také textu J 1,1 o vtěleném Slovu. V konání Hospodina nám Moudrost poukazuje na blízkost jeho vztahu k nám, stejně tak i Janovo evangelium vyjadřuje jednotu Otce a Syna. Celý stvořený svět, včetně nás lidí, je právě Boží Moudrostí v harmonii.

Ž 8 je chvalozpěvem na Boží vznešenost a připomíná moudrý Boží stvořitelský čin a zároveň je potvrzením, že svědectví o této Boží velikosti vydávají právě ti nejbezbrannější svědkové. Hospodin se totiž sklání ze své lásky k nám, lidem nedokonalým, hříšným a smrtelným („Kdo je člověk, že se ho ujímáš?“).

Text 2. čtení z listu Ř vlastně taktéž potvrzuje, “…že právě skrze Krista jsme získali vírou přístup k Boží milosti…“, jejíž přijetí u každého předpokládá moudrý přístup ve vztahu k Bohu. Pavel připomíná, že v ní (v té milosti) máme naději do budoucna, jak obdobně píše v dnešním textu autor Janova evangelia (ještě se k tomu vrátím níže). V této perikopě je naznačena jakási cesta posloupnosti stavů či daností, které lemují a protkávají náš život, a která spolu vztahově souvisejí – jako jsou utrpení, trpělivost, zkušenost, osvědčenost, které nás mohou přivést k naději. Taková cesta není pro nikoho nic lehkého, nic levného, ale je moudré Bohu věřit, že skrze Ducha svatého nám z této naděje „do srdce proudí láska Boží“. V závěrečném verši perikopy je Duch svatý jako ten, kdo zprostředkovává Boží lásku, protože nám už byl darován.

Evangelium hovoří o příchodu Přímluvce (Ducha pravdy). Dnešní text shrnuje či završuje přísliby o něm i z předchozích kapitol (J 14. a 15.). Zde Ježíš odhaluje (zjevuje) učedníkům „pravdu o blízké budoucnosti“ podle jejich schopností porozumět. Ježíš tu mluví o budoucnosti, která ještě přesahuje chápavost a představivost učedníků v dané chvíli. Také současný člověk pochopí nároky, význam a hodnotu události až ve chvíli, kdy nastane, a on se s ní musí vyrovnat. Ježíš však řekl zároveň vše, co může člověka připravit a osvobodit pro události, které teprve přijdou. Nejde tedy o to, že by Duch sv. později ještě něco doplnil ke zjevení, ale o nový způsob, jak se pro nás tato „pravda“ stane přístupnou. Učedníkům odhalí tedy vše, co až do dané chvíle nebyli schopni o zjevení pochopit, neviděli „za Ježíšův hrob“ natož si představit jeho oslavení „na pravici Boha“. Text Janova evangelia tu výslovně říká, že Duch nebude mluvit sám za sebe, ale zdůrazňuje to, že zjevení Boha je jediné – v Kristu. A právě ono je tím, co Duch oznámí. Smyslem je tedy ujištění, že Duch sv. se podílí na předávání zjevení Církvi díky svému výjimečnému vztahu k Ježíši, stejně jako Ježíš má výjimečný vztah jednoty s Otcem. Duch Přímluvce sděluje pravdu, oznámí, co má přijít, vrhá světlo na budoucnost, je nám posilou a nadějí do dalších dnů. Pokud máme rozumět Ježíšovu učení, musíme být na to připraveni a zároveň také být připraveni ho předávat dál a žít podle něj. I učedníci potřebovali stále vysvětlovat význam tohoto učení, potřebovali uvést do „celé pravdy“. Poznat Ježíše znamená žít s ním, otevřít se Duchu sv. a pravdě, kterou nám sděluje
o Bohu. Asi už máme tu zkušenost, že život nejvíce ohrožuje lhostejnost, netečnost, otupělost a uzavřenost vůči přicházející Pravdě.

Právě Duch pravdy způsobuje, že Kristovo zjevení můžeme vždy znovu přijímat, že nás vždy znovu a znovu oslovuje, dává nás do pohybu, nabízí nám směr. Směr k Bohu, který se nám dal poznat v Ježíšově vtělení i ve sdílení Ducha. Směr k Bohu, který skrze svého Syna také nás přijal za syny a dcery, v nichž má zalíbení. A to by nám mělo působit radost k Jeho slávě a v posledku i k naší.