Začátek 3. kapitoly Lukášova evangelia nám představuje Jana Křtitele jako kazatele, ke kterému se “stalo slovo Boží … v pustině” a on pod jeho vlivem začal hlásat “křest pokání k odpuštění hříchů”. V dnešním čtení nalézáme tři příklady nebo spíš tři druhy jeho kázání:

• první příklad (v. 7-9) má eschatologický důraz: “sekera už je přiložena ke kořeni stromů”, “vydávejte ovoce svědčící o pokání”
• druhý příklad (v. 10-14) má etický důraz a uvádí velmi konkrétní a praktické rady pro zástupy a dokonce i celníky a vojáky
• třetí příklad (v. 15-18) má mesiášský důraz – Jan ukazuje na toho, kdo bude křtít “v Duchu Svatém a ohni”

Zastavme se nejdříve u první části Janova kázání. Své posluchače nevítá příjemnými a povzbudivými slovy. Oslovuje je „Plemeno zmijí!“ Snad je to narážka na to, že spíše než jako potomci Abrahamovi se chovají jako potomci hada – pokušitele a toho, kdo ničí dobré dílo (Gen 3).

Podle některých komentářů odkaz na zmije evokuje také obraz hadů, kteří prchají a snaží se zachránit před ohněm. Ohněm, který se v suché poušti vlivem silného větru mohl rychle rozšířit a spálit vše živé.

Jan pak pokračuje v dramatických obrazech: „A sekera už je přiložena ke kořeni stromů … strom … bude vyťat a vhozen do ohně.“

Když se ho ale zástup ptá, co mají dělat, ukáže se, že nejsou potřeba žádná dramatická gesta. Jan ve druhé části dnešního čtení nevyzývá zástup k rozdání veškerého majetku nebo k odchodu na poušť. Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho požadavky jsou docela mírné: “Kdo má dvě košile, ať dá tomu, který nemá, a kdo má co k jídlu, ať činí podobně.” Kdo má něco navíc, co nutně nepotřebuje, má se o to rozdělit s ostatními. Nikdo z nás se asi nepovažuje za bohatého, ale přesto bychom určitě doma našli dost věcí, které jsou spíše navíc a možná i trochu zbytečně upoutávají naši pozornost. Pozornost, kterou bychom měli obrátit jinam. Ovoce obrácení se má totiž projevovat v každodenní citlivosti k potřebám druhých a ve vztazích s nimi.

Nikdo z nás přitom není vyloučen svým postavením nebo dispozicí. Jan měl rady i pro celníky a vojáky, kteří byli ostatními Židy vnímáni jako kolaboranti a korupčníci. Celníci byli Židé, kteří získali v dražbě svou funkci výběrčích daní a cla pro Řím a měli pravděpodobně stanovené kvóty a zároveň potřebovali uživit sebe i své „podřízené“. Vojáci byli nejspíše z židovských jednotek, které sloužily Herodovi nebo možná i chránili celníky a pomáhali s vymáháním daní.

Jan však ani je nevyzývá k tomu, aby opustili svůj úřad, aby přestali být součástí systému, který sváděl ke zlému. Mají se „jen“ chovat k ostatním lidem čestně a spravedlivě. Nenadřazovat obavy o svoje živobytí a potřeby nad potřeby těch druhých. Nevidět sami sebe jako tlačené nebo svedené okolnostmi k projevům necitlivosti a nedostatečného zájmu.

Jan také nikomu ze shromážděného zástupu neodmítl křest. Ve třetí části dnešního čtení však mluví o tom, že jeho křest vodou ještě není záchranou, ale je znamením, které nás stejně jako jeho hlásání má připravit na toho, kdo přichází po něm: „Přichází silnější než já … on vás bude křtít v Duchu Svatém a ohni. V jeho ruce je lopata, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky, ale plevy bude pálit ohněm neuhasitelným.“

Opět se tu vrací obraz ohně – nemilosrdného živlu, který vzbuzuje strach. Už ve Starém Zákoně se ale můžeme setkat s obrazy ohně, který nejen spaluje, ale i očišťuje a tříbí. Oheň provázející Ducha také není nerozlišujícím pouštním ohněm, ale ohněm, který očišťuje a proměňuje. Když ho necháme působit, můžeme někdy přijít o něco, co bylo dosud naší součástí, a nebude to pro nás zpočátku vůbec příjemné. Ale můžeme se spolehnout na to, že Duch ví, co v nás je pšenice a co plevy.  Když ho pozveme dovnitř, dokáže shromažďovat to dobré v nás a přibližovat nás tak k Pánu i našim blízkým.