Vleklá krize

Nebudu připomínat skandály, do kterých se univerzální církev římských katolíků zaplétá. Členové církve nebývají v žádné dějinné epoše výrazně mravnější než jejich okolí a nebylo to jiné ani v počátcích církve. Morálka nepatří mezi to nejdůležitější, co katolické církvi doopravdy dává nebo bere smysl. I dnes mnozí, kteří dnes ze své církve odcházejí, nečekají, že za jejími branami najdou svět mravnější. Otázka dne už také nezní: „jak se mohly takové věci stát“, ale: „Má katolická církev jako instituce ještě smysl?“

Naše církev rozmařile utratila důvěryhodnost společnosti i důvěru svých vlastních lidí. A jak se zdá, nemůže se pak vyhnout destruktivním důsledkům dlouho přezírané krize své vlastní identity. Zvěstování vždy patřilo k podstatným rolím církve; svědectví nedůvěryhodného svědka vyvolá leda mávnutí rukou.

Kritická reflexe církevní identity zaměstnávala teology angažované na posledním koncilu už řadu let před tím, než napadlo Jana XXIII. koncil svolat. Byli umlčováni; to se prorokům stává mnohem častěji, než že jim někdo pozorně naslouchá. Koncilní dokument k tomuto problému – konstituce Lumen gentium – se rodil hodně obtížně v přípravných výborech i v aule generálních zasedání. Rozdíly v porozumění problému mezi víc než dvěma tisíci biskupů svolaných z celého světa odrážely ohromné rozdíly mezi církevními činiteli. Velmi se liší myšlení těch, kdo v církvi patří k tak nebo onak vládnoucímu centru – např. papežské kurii – a správci místních církví pracujícími pastoračně. A také působily rozdíly myšlení mezi těmi, kdo si pěstují představu církve jako strážce nebo už porozuměli, že je služebnicí: Jedni se cítí nenahraditelnými strážci posvátné pokladnice pravd a milostí, které bude zbožný lid pod jejich dozorem konzumovat. Ti na druhém pólu církevního sebevědomí vnímají bídu i tragédie regionů, kde sami sídlí a snaží se potřebným pomáhat nějak tu realitu unést. Samozřejmě se vzájemně liší i chyby, které při tom dělají jedni nebo druzí. Zásadní rozdíly se později projevovaly i v recepci dohodnutých koncepcí a projektů koncilu ukončeného v polovině šedesátých let minulého století. Už desítky let ty antagonismy nikdo nesmiřuje a tak i krize identity naší univerzální církve pokračuje ještě skoro padesát let poté. Pochopitelně se krize prohlubuje, před touto nemocí totiž utéci nelze.

Obraz české církve

Česká církev nijak nevyčnívá z velké většiny církve v regionech, které prý žádnou reformu (neřkuli obnovu) nepotřebují. Koncilu je už odtroubeno, konstatoval mi poklidně už před téměř dvaceti lety jeden z českých hierarchů. Pro mnohé má česká církev své priority jinde: získat zpět přiměřený politický vliv, kanonizovat po Anežce další národní světce, navrátit výuku svatého náboženství do škol a obnovit průvody s baldachýnem, monstrancí a kadidlem po kobercích z kvítí sypaného na dlažbu náměstí. Prostě staré časy lidové církve, jak žijí ve vzpomínkách církevních reprezentantů a ideologů, pokud zažili pár let života církve po konci druhé světové války. Ne všichni věřící sdílejí takové priority.

Max Kašparů, jáhen, člověk angažující se zároveň odborně ve všední dny jako psychiatr v pelhřimovské ordinaci, člověk vzdělaný, a proto také uvážlivě kritický, publikoval začátkem března 2010 na stránkách internetového magazínu ChristNet[1] kritickou stať k situaci římskokatolické církve v Česku. Stojí to za přečtení celé, zde ocituji z toho jen ukázku: Max Kašparů píše:

• „Nový arcibiskup (rozuměj: český primas Dominik Duka) zdědil v Čechách církev, která upadá do bezvýznamnosti. Část českého národa naši církev pasivně trpí, další část ji toleruje, zbytek ji očividně nemá rád. Řeči o tom, že těch ateistů u nás není zase tak moc, a proto jim říkejme raději „plaše zbožní“, jsou jen chlácholivým sebeklamem.
• Nový arcibiskup zdědil především staré ovce. Pokud kdosi přirovnal katolickou církev v Čechách k mlýnu, který sice ještě klape, ale už nemele, měl pravdu. Neméně blízké může být i tradiční přirovnání k ovčinci, ve kterém jsou sice ještě nějaké ovce, ale vlny už mnoho nevydávají.
• Nový arcibiskup zdědil náboženskou praxi, která je v postupném a znatelném úpadku. Kostely se vyprazdňují, pokud ještě tu a tam někdo živý vstoupí, jde většinou o ovečku třetího věku. Přirozeným úbytkem se časem ztratí i ona. Kněžím potom zůstane více starostí s nevyužitými ovčíny než s péčí o ty, kteří by do nich měli přicházet. Na teologických fakultách by se měl pomalu rušit obor pastorální teologie a nahradit ho oborem stavební údržba.
• Nový arcibiskup zdědil také ovečky, které, pokud neodcházejí skrze přirozený úbytek dveřmi, přeskakují ven dobrovolně přes ohradu. Ty přemýšlivější a duchovně náročnější utíkají proto, že nenacházejí v ovčíně kvalitní potravu. Nabízí se jim jen staromódní, nudné, stále se opakující klišé a především časově neadekvátní a k praktickému životu nepoužitelné prefabrikované granule. Pokud se vrací některá ze zatoulaných, nachází často prázdný žlab.
• Nový arcibiskup zdědil také kněžstvo. Prořídlá skupina jeho pomocníků v terénu je zčásti přestárlá, zčásti ještě nezkušená, zčásti nemocná, unavená a zčásti problémová. Pokud někteří svůj úřad ještě neopustili ve smyslu kanonického práva zcela, na cestě ke kněžské identitě vnitřně tápou. To ve větším měřítku platí také o laicích, kteří se s vlastním křesťanstvím nedovedou identifikovat. Tolik citát z analýzy Maxe Kašparů.

Hodně podobně v celku i detailech vyznívá i několikastránkový dopis jesuity Henri Boulada kritizující stav římskokatolické církve v globálním měřítku. Boulad zaslal dopis papeži Benediktovi v polovině roku 2007 a o dva roky později jej publikoval v časopisu Imprimatur[2].

Poněkud neskromně zde ještě připomenu dobu v polovině devadesátých let minulého století. V létě roku 1994 jsem s hloučkem bývalých podzemních presbyterů z okruhu Václava Dvořáka na srazu v jihočeské Ktiši zkoušel reflektovat téma, které mne tehdy velmi znepokojovalo; připadalo mi přece jen extrémní: „Dokážeme věřit ještě za pět let?“ ptal jsem se tenkrát a sám odpovídal. Vůbec mi při tom nešlo o pochybnosti nad učením naší univerzální církve, ale o lidskou schopnost důvěřovat té církvi, jak odvážně vyznáváme v krédu. Důvěra martyrovi, zvěstujícímu učiteli či prorokovi je základním kamenem každé víry instituci, kterou reprezentují.

Bylo to tehdy pár let poté, co naše česká církev a možná i ta církev univerzální dokázala před našima očima veletoč: Od veřejného poděkování osobně každému z presbyterů našeho podzemí doručeného přešla k Normae, které nás cenzurovaly bez soudu a bez možnosti se nějak bránit, dokonce jsme je nesměli dostat ani na chvíli do vlastních rukou, rozhodla tenkrát ČBK. Dlouho jsem si tuhle dvojakost musel rovnat v hlavě, než jsem pochopil.

Ocituji zde pár tehdejších postřehů, jak jsem je tehdy v roce 1994 předkládal svým kolegům:

• „Doba je zmatená, protože se lomí souvislost evropských a možná nejen evropských dějin. Protináboženský boj snad ustal, rozhodně už se nenosí na korouhvích. Jenže zlomový čas sám nese zvýšené nároky na důvěryhodnost instituce, od které čekáme zásadní pomoc…
• … Ježíš varuje v podobenství o svatební slavnosti, při které se ženich velmi opozdil a způsobil tak krizi mezi družičkami (Mt 25, 1-13): Když se i tak staletími osvědčená slavnost jako svatba pozmění, snadno při tom ztratí smysl dosud užitečné etické stereo­typy. A přesto, že se reakce moudrých družiček na novou situaci se od těch nemoudrých zas tak moc neliší, přijde ten malý rozdíl některé moc draho: Nemoudrost konstatovaná Pánem našich dějin je soudem posledním, nebude odvolání. Ty nemoudré nebudou jen odsunuty na konec svatebního průvodu, ale na hostinu vůbec už nevstoupí…
• O záchraně resp. ztrátě smyslu účasti na celé události podle podobenství rozhodla maličkost: mít či nemít v pravou chvíli dost oleje. Je to univerzální, dávno zevšednělá komodita, ale olej je nutné obstarat si v množství přiměřeném situaci. Jinak přijde ženich a nenalezne u nás to, čeho si cení on. Ježíš nikdy netajil, co on považuje za rozhodující, – tedy rozhodující pro záchranu smysluplnosti jednotlivých lidí – říká to v evangeliu napořád: jde o olej víry, jiným slovem: o schopnost důvěřovat v ženicha a jeho slavnost i po všech těch půlnocích lidských dějin. A jak že to na takovou situaci zbrojí naše církev?
• Je mi úzko z toho, k čemu moje církev vychovává mladou generaci, když takzvaně evangelizuje na setkáních mládeže s papežem. Unese tahle prapodivná zbožnost tíži všedního dne a horka i v dalším tisíciletí?“

ptal jsem se tenkrát sebe i přátel.

Dnes už se neptám, víme všichni, kam se poděly ty milionové zástupy mladých tísnících se čas od času kolem papamobilu. A tak před námi katolíky stojí vážná otázka: Mají římští katolíci ještě vůbec nějaký validní důvod usilovat o resuscitaci své církve? Nebylo by rozumnější zkusit to bez instituční církve na svou pěst, jako to dělá například stále větší a větší počet mladých dvojic, nechávajících instituci manželství bokem?

Diagnóza stavu církve nazíraná z různých stran zní napořád zlověstně: bezvýznamnost není jen ránou hrdosti veřejných reprezentantů církve.

Bezvýznamnost instituce, založené kdysi jako znamení spásy všem existenciálně ohroženým, je neomylnou známkou smrtelné choroby. Stejně ohavnou je ztráta důvěryhodnosti instituce v celku i po částech. Jako kdyby přišel o zvonec takový bod naděje, jakým býval v dobách bez telefonů a vysílaček šumavský dvorec na soumarské stezce, sloužící vyzváněním za bouří nebo vánic všem, kdo se octli na svých cestách lesem i pláněmi v nebezpečí ztráty orientace.

I kdyby vše ostatní v církvi bylo zdravé, má záchranná instituce smysl jen jako důvěryhodná.

Někteří z mých přátel či aspoň dobrých známých kdysi pro církev velmi angažovaných už své úsilí vzdali a z církve odešli. Domnívám se, že já mám stále ještě důvod, proč svoji těžce nemocnou církev neopouštět, proč ještě má šanci resuscitovat a znovu zamířit do živoucího společenství bližních s Ježíšem vprostřed. Ovšem je to šance lotra visícího na Golgotě vedle Nazaretského. Ten lotr změnil smýšlení a věřil evangeliu.

  

Kde hledat identitu Kristovy církve   

Koncil měl jistě pravdu, že smysluplné úvahy o reformách či obnovách institucí musí začínat porozuměním autentické aktuální církevní identitě. Obnova pak vyžaduje s identitou ztotožnit vlastní své JÁ. Ten proces nebývá bezkolizní. Právě proto vůbec není nadbytečné pro inteligentního pokřtěného – třebaže laika – přemýšlet i o konceptech reforem, případně i obnovy. Kdo to obejde, v některém okamžiku zjistí, že jeho studnice energie prostě vyschly.

Historické kořeny

Strom nesoucí ovoce potřebuje kořeny; instituce zůstává žít jen, pokud zůstává věrna svým originálním kořenům. Má naše církev ještě identifikovatelné kořeny? A jaké? Instituce to na sebe prozradí jen svým ovocem.

V židovsko-křesťanském pojetí není náboženství soukromou věcí, povolán a vyvolen není jednotlivec, ale lid. Lid je povolán, aby se stal lidem Hospodinovým, lid je vykoupen a se svým Pánem v Kristově krvi usmířen. Jednotlivec může dostat a dostává významná poslání, může být povolán k funkci proroka, vůdce. kněze, učitele, pedagoga a nevím čeho všeho, je vybaven charismaty, ale všichni tihle výteční jednotlivci dosáhnou cíle své jedinečné existence právě jen jako služebníci společenství vyvoleného lidu.

Boží lid Smlouvy Staré a Nové má společné kořeny. Starý i Nový Izrael (tak to viděl evangelista Matouš) mají společný i Pánem staronový cíl – tím božím lidem se stát eschatologicky, tj. v plnosti a už neodvolatelně „jak na zemi, tak na nebi“. Ovšem Duchem pomazaný Kristus a jeho apoštolové vedou ten lid Bohu vstříc v lecčems odlišnými cestami, než týmž Duchem pomazaný Mojžíš a proroci Janem Křtitelem konče. Stará smlouva má toho cíle dosáhnout poslušností lidu Zákonu; poslušnost sjednotí lid s boží vůlí. Nová smlouva dosáhne stejného cíle sjednocením pokřtěných s Kristem do jediného živoucího komunia vinného kmene.

Ne vždy byli křesťané schopni nebo ochotni respektovat kořeny své synagogy. Církev, shromáždění lidu Pánova, vytvořila v druhém tisíciletí římského katolictví tradici moci. Preferuje monarchický model církevního shromáždění. Zůstalo stranou odloženo a posléze zapomenuto varování posledního ze soudců Izraele, velkého proroka Samuela, že královský model není vhodný pro správu božího lidu. A docela mimo tradice obou synagog zamířila pak potridentská praxe, která k božímu lidu už nepotřebovala ani lid. Církví se rozumělo poslední čtyři století ne už společenství božího lidu, ale shromáždění samotného duchovenstva. Nebyly už důležité atributy společenství, ale „dokonalé společnosti“. Ta nesla odpovědnost za Kristův odkaz, ta pečovala o čistotu učení a svátostné praxe, zatímco „věřící lid“ měl připravená dobra a zprostředkované milosti poslušně konzumovat.

K dalším dlouhodobě opomíjeným kořenům naší církve patřily okolnosti prvých svatodušních letnic. Církev křesťanů začala existovat jako shromáždění právě o letnicích. Zrodila se tenkrát neplánovaně, ale jistě pod tlakem Ducha z potřeby poskytnout azyl všem, kteří hledali ochranu před požárem světa.. Tenkrát totiž zakusili zbožní poutníci v Jeruzalémě, že audiovizuální doprovod projevů mocné přítomnosti božího Ducha jako by stvrzoval nejen velmi sugestivní vystoupení Šimona Petra coby proroka eschato­logického soudu. Nejen extáze, ale i to, že rozuměli „ve svém jazyku“. Současně ovšem správně porozuměli, že s koncem světa nastal i konec chrámu. A pochopili, že všechny klíčové dosud osvědčené náboženské procedury Staré Smlouvy devalvovaly. Nebude totiž ani chrám pro oběti, ani velesvatyně pro rituální smíření lidu. A tak je úzkost a zoufalá naděje hnaly do shluků kolem křtitelů, aby unikli soudu aspoň jako lid toho Pomazaného, kterého prorok Křtitel před časem a prorok Šimon Petr nyní identifikovali s Nazaretským Ježíšem. I tenhle zážitek patřil mezi klíče království: odvážili se důvěřovat Ukřižovanému a byli zachráněni. Ta důvěra v Ježíše právoplatnými autoritami prokletého a popraveného je přiřadila k lotru, který byl par týdnů před tím zachráněn na Golgotě.

Poslání buďte mi svědky

Identitu instituce vytváří nebo také devalvuje to, jak zachází se svým proklamovaným posláním. Jak sama věří, co vyhlašuje.

Církev středověká hodně a lecčím chybovala, ale ještě stále dokázala být azylem aspoň v některých (nejčastěji klášterních) místních církvích. Dnešní člověk už ochranu u církve nehledá, institut azylu se změnil v úřad posuzující mravnost člověka podle míry odhalení ramen a kolen či ordinace žen. Církev se ráda hlásí k pověření hlásat evangelium, odebrala toto poslání lidu a svěřila je exkluzivně duchovenstvu. Nejdůležitějším úřadem v římské kurii se stala kongregace pro posvátnou inkvizici, která bdí nad čistotou idejí a mravů. Ale z jejího kázání se dávno vytratila Dobrá zpráva pro chudé, slepé a vyhnané, jak jí rozuměl prorok Izajáš a jak to přijal za své i prorok Ježíš (srov. L 4, 16-21). Místo dobrých zpráv připomínajících Novou Smlouvu slyšíme ideologie a vposledku mravokárné řeči.

Poslední koncil tuto krizovou situaci samotné smysluplnosti církve nejen dobře rozpoznával, koncil nalezl a formuloval i řešení, které nejen ulomí hrot popsanému vybočení z cesty hledající basileia, ale také léčí kázání: Koncil učí, že církev má sloužit všem jako svátost. Svátost je podle stálého učení znamením boží zachraňující přítomnosti zde a teď, znamením účinným v přítomné konkrétní nouzi člověka i společnosti.

Taková služba organicky spojuje jak službu příhodným slovem prorocké útěchy, tak činem zvěstujícím odpuštění a uzdravení. Ježíš to předvedl umýváním nohou svým učedníkům (srov. J 13, 1-17). Jsou to akty i symboly pro-existence, konkrétního bytí pro druhé. Nouze současného člověka má mnoho dimenzí. Ovšem takové znamení se stane účinným díky porozumění tomu vlastnímu jádru naší bídy. Řečeno s Eugenem Drewermannem: spásou člověka (věřícího i sekulárního) je dnes totéž co dvojjediná jistota: jsem přijat/přijata a je mi odpuštěno.

Úrodným a srozumitelným prostředím pro to může být forma cílevědomě pěstovaného komunia. Na druhé straně každá šance pomoci potřebným padá, pokud takové společenství či synagoga ztratilo důvěryhodnost, a právě toho jsme zděšenými svědky.

Důvěryhodnost svědků

Vedle důvěryhodnosti samotné instituce dodnes živé z autentických kořenů rozhoduje o věrohodnosti novozákonní církve autenticita jejího vztahu ke Kristu evangelií. Nikoli každý, kdo nahlas říká: Pane, Pane, stojí také o účast na božím království. Stojí o ně ten, komu nepřipadá cizí Ježíšova metoda vybudovat z učedníků obec těch, kdo se věnují martyrii a diakonii se stejnou intensitou jako liturgii.

Už po staletí se tedy tradují známky, které charakterizují každé společenství, odvolávající se na odkaz Krista Ježíše. Mohou být velmi užitečné při osobní reflexi účasti na životě církve. Ovšem silná závislost exegeze a hermeneutiky těch klíčových pojmů na aktuální subjektivní interpretaci nedovoluje užívat je jako kriteria pro soudy či posudky pro foro externo. Uvedu jen několik poznámek.

Martyrie

Martyr byl „kvalifikovaný“ (původně soudní) svědek, jeho svědectví mělo váhu spolehlivého popisu soudem posuzované reality. Martyr evangelia ovšem není ideolog a tím méně demagog. Martyr se dělí s bližními o to, co zažil na vlastním osudu jako dějící se, osvědčenou pravdu. Potřebuje si Tomáš sáhnout do ran ukřižovaného, aby podepřel svoji chvějící se důvěru v realitu uzdravení třeba i ze smrti? Martyr mu nabízí: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj, a věř!“ (J 20, 24-27)

Liturgie

V postmoderně se společnost chtě nechtě globalizuje. Tím roste význam projevu individua jako subjektivní protiváhy. Ale roste i nebezpečí individuální nezodpovědnosti za celek i za sebe sama. Proto i liturgie křesťanů musí uvážlivě ošetřovat dynamickou rovnováhu mezi osobní a společenskou účastí. Koncil na to pamatoval důrazem na kolegialitu a subsidiaritu například. Svátosti slaví celá obec; aktivně ji vytvářejí všichni, třebaže při tom respektují předsedajícího i charismata pověřených tou nebo onou službou liturgii celého společenství.

Ježíš se modlil v samotě, to on doporučuje jako vhodné prostředí komůrku srdce. Na druhé straně byla to iniciativa Hospodina, že se vybral z pronárodů jistý lid jako svůj lid. Ježíš tedy učí v modlitbě Páně předkládat prosby i chvály jménem MY, ruku v ruce s bližními.

Pro novozákonní bohopoctu bylo od počátku charakteristické i to, že k řádné bohoslužbě nepotřeboval posvátný prostor ani tradicí posvěcený rituál. Ježíšova zbožnost byla spíš nenáboženská. A Janův Ježíš už jakoby zahlédl zbožnost bez chrámu (srov J 4, 21-24). K Dobré zprávě o přicházejícím království patří, že autentickou bohopoctou je vzájemná služba mezi bližními (například umýváním nohou, srov. J 13, 3-15). A podle téže tradice má šanci být liturgií i sama poctivá jednota věřících (srov. J 15, 1–8)

Koinonie

Podle Staré smlouvy Hospodin si svůj lid zvolil jako shromáždění a opatřil jej tím, že mu povolal potřebné moderátory. Ti čas od času usměrňovali životní praxi: vedli provoz Stanu setkávání, lid svolávali do shromáždění, sloužili jako proroci nebo soudci.

Základem novozákonní obce božího lidu je společenství. Apoštol Pavel hovoří například o společenství církve jako o těle, živém organismu vybaveném všemi potřebnými orgány. Společenství samotné nepatří mezi laciné pojmy. Věda o sdružování lidí – sociologie – rozlišuje společenství od účelového shromáždění. Společenství vznikne až tam, kde se všichni zúčastnění takového sdružení shodují ve vymezení smyslu takového seskupení a sebe samé dokážou s deklarovaným společným cílem ztotožnit.

Koinonie nejen lidi prostě sdružuje k vzájemné výpomoci, ona je i kultivuje v jejich povolání být ikonou boží, reprezentovat Hospodina. Jednotlivci představují stavební kameny nějakého celku, ale tak, že tahle role je nedegraduje, dává jim šance, na které by jedinec sám nikdy nedosáhl: Vytvářet ze svobodných lidí obec, tj. svébytné, relativně autonomní a funkční společenství schopné generovat potřebné sociální orgány. Už jednotlivec je božím obrazem, ale lidské společenství se Vzkříšeným uprostřed je obrazem boží jednoty různých osob v Trojici.

Smysl existence církve, její poslání

Buďte svědky

Martyr neslouží jen pravdivou řečí. Na Kristu vidíme, že nejen sdílí s učedníky své reflexe v podobenstvích. Slouží jako svědek přicházejícího božího království mnoha činy beze slov.

Ne vždy jde o příjemně líbivá gesta jako uzdravení nebo nasycení. Ježíš svědčí také tím, že odchází z domova a pohoršuje tak svoji rodinu, text hovoří o matce i bratrech.. Také svědčí o eucharistii dějící se umýváním nohou. Také jako ten který přijímá zpět do společenství malomocné, Samaritánku a ženu cizoložnou. Všimněte si, prosím: pokaždé se tím také v některých očích Mistr z Nazareta autenticky umazal.

Nenechte se mýlit, martyrie není vždy jen slavné svědectví. Sám Ježíš visící na kříži nepodával nijak povzbudivé svědectví o lásce Otcově, spíš se to napřed jevilo mnohým jako pravý opak. Nicméně kříž spolu se vzkříšením už je dobrým martyriem, zejména těm, kdo v sobě najdou aspoň špetku ochoty k důvěře takové prý dobré zprávě. To bylo důležité i v životě mladé církve, jak svědčí apoštol Pavel. Stávalo se, že uvěřit Kristu znamenalo někdy i odcizit manžele a jejich manželská jednota to nepřežila. Přesto je i takový postoj významným martyriem; pokud to dolehne opravdu pro důvěru božímu království, vše ztracené bude takovému martyru přidáno a má tedy o čem svědčit. (srov. Mk 10, 28-31)

Důvěryhodnost podmínkou smysluplnosti existence církve

Být svátostí znamená být účinným a srozumitelným znamením přítomnosti spásy ve světě, který se stále častěji mnohým jeví k zoufání Boha-prázdným. Nezbývá než znovu zde připomenout formulaci Drewermannovu: Být spasen znamená být přijat a být hodnověrně ujištěn, že je mi odpuštěno. Dnešní svět má hodně daleko do nevinnosti, neobejde se bez smíření ani bez odpuštění. Je odkázán už jen na milost a nemilost. A čím je bezohlednější, tím obtížněji dosáhne k obrácení lotra visícího na kříži vedle ukřižovaného Ježíše.

Darem pro existenciální nejistotu mnohých poutníků v Jeruzalémě při prvních svatodušních letnicích byla kdysi církev i v malém společenství jedenácti mužů ne zrovna profesionálů. Doba není méně dramatická ani dnes, i dnes je blízko zlom a zmar. Ovšem dar nabízeného ostrůvku bezpečí bude darem jen od církve důvěryhodné.

Církev bude opět důvěryhodná, jestliže budeme důvěryhodní my pokřtění. Není tedy ani pro nás jiná šance než ta, o které hovoří v úvodu evangelium Markovo (Mk 1, 15): změnit smýšlení a věřit evangeliu. Jsem přesvědčen ze srdce, že v komuniálně formované koinonii to lze zvládnout.

---

[1]ChristNet ze dne 4.3.2010

[2]Imprimatur, únorové číslo ročníku 2010. Autor je významným teologem, jeho knihy publikovali už v 15 jazycích ve čtyřech kontinentech. Býval představeným řady jezuitských kolegií v severní Africe a Blízkém východu. Znal se důvěrně nebo úředně s každým s tamních hierarchů a také s řadou hierarchů Evropy.