Boží království jako podobenství i živá skutečnost

Martin Šály
1 Sa 15,34-16,13; Ž 20; 2K 5,6-17; Mk 4,26-34
17. 6. 2018, Klíček
11. neděle v mezidobí, cyklus B

Boží království se prosazuje svou vlastní silou bez okázalosti, tak jsme uchopili při přípravě téma dnešních textů.

Ve světě plném různých okázale se ukazujících sil se to nepřijímá lehce. Ještě méně jsme otevřeni přijímat pro naše vlastní životy, že Boží království je Boží, že se má v našich životech prosadit svou vlastní silou, ne naší. My jsme místo toho buď naučeni aktivně vládnout našimi životy, tedy dělat to, co nám takříkajíc dává smysl, v čem vidíme naplnění a budoucnost, nebo jsme naopak upadli pod moc různých životních sil, trampot a starostí. Výsledkem je, že v našich životech kraluje všechno možné.

Ježíšovi ale v podobenstvích i životě šlo o Boží království, o vládu samého Boha. Boží vláda v plnosti jistě nastane až na konci času, ale podle Marka šlo Ježíšovi, jak ukázat tuto vládu, toto království už v časech našich.

Boží kralování je ale zvláštní vláda a my těžko hledáme její pravidla. Nějaký popis, definice Boží vlády je podle dnešních textů vlastně nemožná: máme jen podobenství. Slyšeli jsme, jak Ježíš říká: „S Božím královstvím je to tak, jako když…“ nebo „K čemu přirovnáme Boží království, jakým podobenstvím je znázorníme?“ nebo „Bez podobenství k nim nemluvil“. Na konci sice uslyšíme, že „V soukromí svým učedníkům [Ježíš] všechno vysvětloval.“ Ale to vysvětlení v textu nenacházíme…

Z textu samého se toho dovídáme docela málo, spíš je to taková „negativní teologie“, vysvětlení, co Boží království není. Prosazuje se tedy svou vlastní silou – k jeho růstu ani nepřispíváme, roste jako semeno z nějaké zázračné síly země a v pravý čas dozraje úroda ke sklizni. V tom prvním ze dvou dnešních podobenství není ani úplně jasné, kdo hází semeno na zem a kdo sklízí – obojím může být míněn i Bůh sám. Také v druhém podobenství se relativizují lidské soudy, něco tak malého, jako hořčičné semeno, nemá mít lidsky viděno šanci způsobit něco velkého, ale nakonec umožní hnízdit, tedy naplnit život nebeským ptákům – těm privilegovaným tvorům, kteří dosahují do samého nebe.

Nejasnost při hledání cest Boží vlády dobře dokresluje i dnešní první čtení – Samuel je v rozpacích z toho, že první Hospodinem určený a jím pomazaný král Saul nakonec neuspěl. Samuel má nyní druhý pokus, ale v něm je na krále pomazán ten, o kom to nepředpokládá ani Samuel, ani jeho okolí.

Naše schopnost rozlišit, co a jak patří nebo nepatří do Božího království, se dnešními texty hodně zpochybňuje. Boží je bez nějakého vysvětlování prostě to, co se Bohu zalíbí a co přijme za své. To je pak uchváceno Duchem Hospodinovým, jako David v prvním čtení. Nejmladší David, který se zdál k ničemu, nakonec dal nový život Izraeli.

Podobenstvím o Božím království máme tedy možná naslouchat, abychom se nejprve naučili jakési předběžné opatrnosti a pochopili, že cesty Božího království se neřídí podle kritérií úspěchu, která vládnou tomuto světu.

Ale co když chceme vstoupit i do vnitřního smyslu podobenství, nechat si v soukromí vysvětlit, jak to s Božím královstvím opravdu je? Jak to, že Marek k tomu mlčí? Ale právě to soukromí je klíčem, Marek mlčí, protože věří, že pochopit lze jen ve vnitřním kruhu Ježíšových přátel. Být součástí Ježíšova soukromí znamená být ochoten jít s ním žít jeho pozemský život, přijmout jeho životní styl za svůj. Vnitřní smysl Božího království nepoznáme, když jen uslyšíme podobenství o něm, ale až když půjdeme natěsno s Ježíšem a necháme, aby on vládl naší pozemské cestě.

Pavel v dnešním textu také říká podobenství svého druhu, hovoří o soudu na konci času, kdy jakoby vše dozraje a ukáže se ovoce. Pavel přitom má svůj klíč, jak vstoupit do příběhu Božího království už tady a teď: „Ježíš zemřel za všechny, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě“. Pavel předtím řekne „Chodíme vírou, ne tím, co vidíme“. To sedí na Ježíše, který se nenechal ovládnout tím, co převládá v tomto světě. Ježíše jeho životní strategie důvěry v Otcovu plnou vládu osvobodila, on už nemusel žít sobě samému, jeho životní náplní se stalo ukazovat druhým, že vsadit na důvěru v Otce a jeho vládu je životodárné. Tato jeho důvěra ho stála život, ale sám sebe tím zasel do příběhu Božího království, který hlásal svými podobenstvími.

Pokud věříme, že toto semínko Ježíšovy důvěry v Otce vedlo nakonec k novému životu pro něj i pro druhé, jít Ježíšovou cestou znamená uvěřit našemu Otci, že on je vládce smyslu všeho živého, a tuto důvěru rozsévat kolem sebe. Když to budeme činit, pak vlastně bez našeho přičinění a k údivu všech i nás samých i my nějak novému životu posloužíme.

To ale neznamená naší pasivitu. Pavlovým slovníkem se máme dokonce horlivě snažit, abychom „nikoho neznali podle těla“, tedy abychom nepodléhali moci jiných lidí a sil, království a královstvíček kolem nás a v nás, abychom nepřijali jejich kritéria úspěchu a neúspěchu, malosti a velikosti. Kdo se nechá Duchem uchvátit k ježíšovské důvěře Otci, je v Kristu, je nové stvoření. Je zaséván jako součást příběhu království Božího a jeho víra umožňuje život víry druhých.

Takový životní styl se žije bez okázalosti a leckdy bez valného nadšení – s královstvím Božím je to tak, jako když Samuel šel s velkými rozpaky hledat nového krále Izraele. Ježíšovský životní styl sdílené důvěry je nevděčný a riskantní program. Pokud má Marek pravdu, pak ale nevadí, když odvážné, důvěrou naplněné semínko nakonec zahyne – svůj život dál předá. To je tajemství Ježíšova soukromí, do kterého naším křtem patříme, zde žije naděje na blízké plné a nádherné Boží kralování a ve sdílení této naděje se zázrak nového života už stává přítomnou skutečností.