Naše dnešní téma zní „Zákon dostáváme i hledáme“ – vychází tedy z prvního čtení, ale na úvod si dovolím několik poznámek k evangeliu.

Všimněme si, že Jan řadí příběh o vyhnání penězoměnců a prodavačů na začátek evangelia, patrně pro zdůraznění významu pročištění, zatímco u synoptiků se odehrává až v posledním týdnů před ukřižováním. Komentáře se většinou shodují, že se příběh stal jen jednou a patřil ke spouštěčům Ježíšova zatčení a odsouzení.

Koho vlastně Ježíš vyhnal? Vyhnal penězoměnce, jejichž úkolem bylo měnit řecké a římské mince za šekely, ve kterých se platila chrámová daň, která činila půl šekelu ročně na osobu (Exodus 30:13). Původně jsem si myslel, že důvodem výměny byla nevhodná symbolika běžné měny, ale během přípravy jsem zjistil, že i tyrský šekel měl na sobě podobu pohanského božstva – jeho výhodou ovšem byl vyšší obsah stříbra (94 místo 80%). Dále byli vyhnáni prodavači obětin (od volů až po holuby, podle zámožnosti věřícího) i beranů. Podle Josefa Flavia bylo na velikonoční svátky prodáno v Jeruzalémě prodáno asi 200 000 beránků, což je podle pozdějších komentářů trochu přehnané číslo, ale stejně mě napadá, proti jakému zástupu Ježíš vlastně stál. Dodávám, že prodej probíhal na čtvrtém chrámovém nádvoří, kam směli pohané,  na třetí směli už jen Izraelci včetně žen, na druhé už jen muži a na první jen kněží. Všechna nádvoří ale patřila právě kněžím a ti měli osobní podíl na zisku z prodeje. Ježíšova kritika patrně nesměřovala přímo k prodavačům a penězoměncům, ale týkala se kněží samotných a jejich byznysu, který vedl k profanaci chrámu.

Vyhnání prodavačů a penězoměnců ale možná mohlo mít také význam prorockého podobenství – mohlo být odkazem na proroka Jeremiáše, který rozbil v chrámu hliněnou nádobu jako obraz přicházejícího soudu (Jer 19,10-11). Toto praví Hospodin: „Jdi a kup u hrnčíře hliněnou lahvici a s některými staršími lidu a staršími z kněžstva vyjdi do Údolí syna Hinómova, které je před Střepnou branou, a volej tam slova, která k tobě budu mluvit. Řekni jim: … Opustili mě, cizím mi učinili toto místo a pálili na něm kadidlo jiným bohům, které neznali oni ani jejich otcové ani judští králové, a toto místo naplnili krví nevinných. Vybudovali posvátná návrší Baalova, aby Baalovi jako zápalné oběti pálili v ohni své syny. K tomu jsem jim přece nedal příkaz, ani jsem o tom nemluvil, ani mi to na mysl nepřišlo. … Na tomto místě rozbiji na střepy záměr Judy a Jeruzaléma, způsobím to, že padnou mečem před svými nepřáteli, do rukou těch, kdo jim ukládají o život; jejich mrtvoly vydám za pokrm nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu.

Omlouvám se za delší úryvek, ale jde mi o propojení evangelia s prvním čtením. Připadá mi, jakoby kněží podvědomě tušili, že jejich praxe chrámového tržiště je problematická. Vychází sice z Mojžíšova zákona, včetně placení chrámové daně, Bohu jsou obětována zvířata, ne lidé, ale na penězích jsou obrazy model a z celého chrámového provozu se stal dobrý byznys. Jakoby tušili, že se může objevit nový prorok – narušitel jejich zaběhnutého pořádku. Možná proto se Ježíše ptají, jakým znamením se jim prokáže jako prorok. Ježíš ale nerozbije hliněnou nádobu jako Jeremiáš. O týden později nechá zbořit svatyni svého těla.

Tím se dostávám k našemu hlavnímu tématu – zákon jako dar i jako předmět hledání. Osobně cítím, že se často dostávám do situace, kdy podvědomě tuším, že moje aktuální aplikace kodifikovaného zákona  se už příliš blíží určitému byznysu. Co tím myslím? Někdy skouzávám k očekávání, že pokud budu dodržovat boží zákony, dostane se mi boží přízně podle mých představ. Tím se ale dostávám do vzorce chování obchodníka nebo modloslužebníka, který za svou snahu chce něco pro sebe. Izrael ale nedostal své desatero jako nástroj pro získání prosperity, ale jako cestu ven z otroctví. První přikázání není prohlášení monotheismu, ale vyjádření volby – Izrael nebude mít jiné bohy. Nebude mít Boha, který by se dal uchopit obrazem nebo lidskou moudrostí. Izrael bude na cestě hledání svého Hospodina a desatero mu pomůže vyvarovat se delšího bloudění ve slepých uličkách.

Ježíš nás dnes možná varuje před velmi nebezpečnou slepou uličkou. Pokud začneme desatero samotné používat jako nástroj k dosažení svých lidských cílů, stane se nám samo strnulou modlou. Usnadníme-li si víru v Jahveho přijetím vlastních tvarů Boha – vytvarujeme-li si víru v Jahveho podle vlastních představ, může to mít podobný efekt jako odlití zlatého telete. Modla nás ale nedokáže osvobozovat a doprovázet na cestě hledání pravého boha, který je vždy jiný než naše aktuální poznání a moudrost.

Tady stojí za připomínku dnešní druhé čtení: Neučinil Bůh moudrost tohoto světa bláznovstvím? Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství…

Řecká filosofie hledala pravdu jako neměnnou teorii, u Židů se naopak pravda uchopovala skrze příběhy vyvoleného národa. Oba přístupy ale měly problém s jinakostí Ježíše a jeho Otce, jak slyšíme u Pavla. Budila pohoršení. Myslím, že dnešní texty nás zvou k otevřenosti a schopnost i v nepříjemné chvíli, když se cítíme pohoršení nebo zklamaní, upřímně hledat to prorocké znamení, které se nabízí zcela neočekávanou formou. Je to samozřejmě těžké. Představme si chvíli, kdy jsou naše pracně utříděné mince nebo zbožné představy rozházené po zemi. Můžeme podlehnout vzteku nebo smutku. Chrámoví kněží se ale dokázali aspoň zeptat, jestli nejde o nového proroka. Nakonec ho ukřižovali, ale to my nemusíme. Máme příležitost se nenaštvat na sebe i na Boha, příležitost revidovat naše předchozí chápání zákona i svého vztahu s Bohem. Je to příležitost se otevřít něčemu radikálně novému a být tak svobodnější.

Mojžíš obdržel desky zákona jako dar. Jako nástroj našeho osvobození z otroctví. Zároveň je ho potřeba hledat, protože pokud ho použijeme k našim lidským cílům, stane se nám strnulou modlou.

Závěrem možná stojí za zmínku paragraf 2131 katolického katechismu: Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněnou — proti obrazoborcům — úctu obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou „éru“ obrazů. Druhé Mojžíšovo přikázaní, varování před zpodobněním (zafixováním) Boha, tak z katolického katechismu zcela zmizelo.

Zkusme využít zbývající postní dobu nebo nadcházející týden k uvědomění si našich okamžiků rozsypaných mincí a strnulostí, které se za nimi možná skrývají.  Zkusme se otevřít jinakosti našeho Otce, novému chápání zákona, který nám dal – chápání, které s námi bude vnitřně „rezonovat“. Musíme počítat s tím, že každé takové „uchopení“ může rezonovat jen s námi a jen na malou chvíli, ale to už je přirozenost naší cesty k Bohu, našeho života se živým Bohem a ne strnulou modlou. Dar desatera i vyhnání penězoměnců můžeme vnímat jako projev velké důvěry a pozvání na cestu hledání zákona, Boha i nás samotných ve vztahu k němu.